Odmalička mám ráda přírodu, květiny a vše, co souvisí se zahradničením. Nikdy jsem ale neměla příležitost si to vyzkoušet. Až nyní.
Tak, zatluču poslední oporu k tyčkovému rajčeti a spokojeně se rozhlédnu po svém záhonkovém království. Dalo by se říct hotovo, ale není. Správný zahrádkář přece moc dobře ví, že na zahradě práce nikdy nekončí. A to je opravdu moc dobře.
Bez téhle krásné „dřiny“ si už život ai nedokážu představit. Jak jen jsem bez toho a také bez Jiřího, mohla vlastně žít.
Strýcovo království
Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči v činžovním domě. Neměli jsme chatu a o víkendech jezdili na výlety do přírody. A někdy také navštěvovali příbuzné. Tak jsme se jednou dostali k strýci Jardovi, který bydlel téměř na druhém konci republiky.
Tam jsem poprvé viděla pořádnou zahradu. Záhony s vyrovnanými řádky různé zeleniny, jahodový záhonek, plný sladkých červených plodů. Maliník i ostružiník a také ovocné stromy. Nechyběly tu ani různé květinové keře, letičky a nádherná skalka.
Mít tak skleník
Nejvíc ze všeho mě však uchvátil skleník. Něco takového mít, to bych byla skutečná zahradnice. A ta touha sázet, plít a přesazovat mě už neopustila. Když nebyla zahrada ani balkon, soustředila jsem se na pokojovky. Nastudovala si odbornou literaturu.
Jeden čas jsem dokonce uvažovala, že půjdu studovat na zahradnickou školu. Rodiče mi to ale rozmluvili. Vše tedy zůstalo jen ve fázi snů.
Hledám muže s chalupou
Došlo to tak daleko, že jsem své nápadníky testovala vždy tou samou otázkou:“Maji vaši chatu.“ A měla jsem štěstí. Ten, do kterého jsem se doopravdy zamilovala, byl ženich s chalupou. Mělo to ale jeden háček.
Chalupa byla stále ještě rodičů a vládla tam dost despotická tchyně. Když jsem tam trávila mateřskou s našimi dvojčaty, vrhla jsem se na zahradničení plnou vervou. Věnovala jsem tomu všechen volný čas, který mi moje roztomilá děťátka dovolila.
Tam nešlap. To nedělej!
Vše se ale bohužel odehrávalo pod dirigentskou hůlkou mojí tchyně. A dirigovala mě opravdu skvěle. Zatnula jsem ale zuby. To nevadí, říkala jsem si. Hlavně, že se můžu hrabat v zemi. Přinášelo mi to ohromný relax a velké uspokojení.
Nakonec jsem si dokázala prosadit, že vybuduju v rohu zahrady skalku. Byla vážně krásná, ale když konečně začala vydávat plody mé dřiny, s manželem jsme se rozvedli. Ze života mi tak zmizel nejen partner, ale i moje zahradnické veledílo.
Skvělá příležitost
Zase jsem mohla řadu let o zahrádce jen snít a povídat si o ní se svou kamarádkou. A právě ona mi jednoho dne zavolala, že zjistila, že v nedaleké zahrádkářské kolonie se brzy uvolní jeden pozemek. Ještě ten den mě přinutila, abychom tam šli.
A měla jsem štěstí. Zahrádka i s malým zahradním domkem, jakoby na mě přímo čekaly. Vyzvedla jsem úspory a zahrádka byla moje.
A čekal mě ještě bonus
S kamarádkou jsme zahrádku pěkně uklidily. Zryly záhonky a nasázely první sazeničky. Napoprvé jsme je ještě koupily. Příště už pojedeme ze semínek, slíbily jsme si. Začala jsem na zahrádce trávit stále víc a víc času. Mám kliku na své zahrádkářské sousedy.
Poradí, pomohou, povzbudí a někdy pozvou na kafíčko a něco dobrého. Mezi prvními, kdo to udělala, byl pan Jiří. Nějaký čas mi věnoval zvýšenou pozornost, dokud mi nedošlo, oč tu jde. Dnes už Jiří sedává raději na mé zahrádce.
Je to velký sympaťák, vdovec, se kterým je mi moc dobře. Je to takový bonus k té mé vysněné zahrádce.
Eliška Š. (65), Praha
