Když se chlap zblázní do jiné ženy, nastane pro jeho manželku peklo. Prošla jsem si jím také, i když jsem si nikdy nemyslela, že by se něco podobného mohlo stát i mně. Václav byl totiž příkladný manžel, který by udělal pro svou rodinu všechno.
Znali jsme se od dětství. Vyrůstali jsme s Vaškem vedle sebe, protože jsme žili v jedné vesničce na Moravě. Václav byl o tři roky starší než já, takže mě a moje kamarádky nejdřív se svou partičkou kluků pěkně škádlil, ale když jsme přišli do puberty, náš vztah se změnil. Začal mi nosit kytky, psát básničky a dokonce mi tajně nosil vajíčka od jejich slepic. Jeho babička si potom v koloniálu stěžovala, že ty jejich skoro vůbec nenesou a musí je dokupovat, aby měla vůbec z čeho péct své skvělé buchty. Ostatně ty mi Vašek nosil taky výměnou za jahodový koláč, ve kterém byla přebornice moje maminka. Inu, láska prochází žaludkem, a i když jsem Vaška nejdřív brala jen jako dobrého kamaráda, jedna magická noc z třicátého dubna na prvního května, kdy jsme společně se všemi obyvateli z vesnice pálili čarodějnice, rozhodla o naší lásce.
„Víš, že se Vapuržina noc slavila o úplňku?!“ ptal se mě Vašek, když jsme seděli kolem ohně a dívali se do jeho plamenů.
„Ty jsi ale chytrý,“ pochválila jsem ho. „A co ještě o ní víš?!“
„Třeba to, že se tuhle noc slétají čarodějnice na čarodějnický sabat,“ dodal.
„To vím taky! A babička říkala, že se otevírají jeskyně, ve kterých jsou ukrytý poklady!“
„Co když se otevřela i ta naše?!“ nadnesl Vašek.
„Myslíš tu, co je v lese?!“ podívala jsem se na něj.
„Jo, přesně tu!“ odsouhlasil mi.
„Půjdeme se tam podívat?!“ vyzvala jsem ho.
„Snad ani ne!“ zamítl můj návrh.
„Proč ne? Ty se bojíš?!“ vysmála jsem se mu. Možná proto souhlasil.
„Jsi pitomá? Já se vůbec nebojím! To spíš ty aby ses nebála!“
„Čeho bych se bála, když budeš vedle mě,“ podívala jsem se na něj. Chvíli váhal, ale pak v sobě našel všechnu mužnost a zavelel:
„Tak jdeme!“ chytil mě za ruku a doslova odtáhl od ohniště.
Šli jsme tenkrát temným lesem. Korunami stromů probleskovalo jen světlo z tisíce let vzdálených hvězd, které byly možná už dávno vyhaslé, a já jsem se bála jako nikdy. Jako kdyby ze mě můj strach Vašek cítil. Chytil mě za ruku. Ucítila jsem teplo jeho dlaně a najednou jsem byla naprosto klidná. Myslím, že v tu chvíli jsme si uvědomila, že on je muž mého života, který mi nabídne podporu a bezpečí. Tenkrát jsem se do něj zamilovala.
„Jsme tady,“ stanuli jsme před jeskyní, ze které na nás sálala studená černá tma.
„Chceš jít dovnitř?!“ zeptala jsem se Vaška.
„A ty?!“ obrátil se na mě.
„Já se asi vážně bojím,“ udělala jsem krok dozadu.
„Nebuď strašpytel!“ dodával mi odvahy.
„Co když tam něco bude?!“ nehodlala jsem své rozhodnutí změnit.
„A co by tam bylo? Strašidlo?!“ smál se mi.
„Na strašidla už dávno nevěřím!“ ujistila jsem ho.
„Vidíš. Nebude tam nic jiného, než co tam je ve dne.“
„Jenomže ve dne je světlo!“ oponovala jsem mu.
„A v noci zase tma! Jdeme!“ chytil mě za ruku a doslova vtáhl dovnitř.
Chvíli jsem se mu vzpírala, ale nakonec jsem se podvolila. Vašek šel první, ale já si udržovala malý odstup, i když mě stále držel za ruku.
„Nic tady není!“ řekl. A jakmile se jeho slova vrátila ozvěnou, ozval se podivný šum.
„Co to je?!“ zašeptala jsem. Šum se stále přibližoval.
„K zemi!“ vykřikl Vašek a strhnul mě ke straně. Spadli jsme do mokrého tlejícího listí a jen jsme viděli, jak nám nad hlavami proletělo hejno černých netopýrů.
„Ty jo, těch ale je!“ volal nadšeně Vašek.
„Kdyby nám vlétli do vlasů, zacuchali by je tak, že by nás museli oholit do hola!“ zakňourala jsem.
„Kde jsi na to přišla?!“ podíval se na mě.
„Banička říkala!“
„A co ještě říkala?!“ smál se mi.
„Že jsi pěkný trouba!“ konečně jsem se mu vysmekla ze sevření ruky a dala se na útěk.
„Počkej!“ chytil mě, než jsem stačila udělat pár kroků, a stáhnul mě k sobě zpátky. Spadla jsem přímo na něj.
„Au, co děláš, pusť mě!“ snažila jsem se dostat z jeho sevření.
„Až mi dáš pusu!“ překvapil mě Václav.
„To víš, tobě určitě!“ prala jsem se s ním dál.
„A komu jinému?!“ nechtěl se mě vzdát.
„To radši políbím Vojtu!“ vykřikla jsem, aniž bych to myslela vážně.
„Vojtu?!“ Vašek mě konečně pustil. „Tobě se líbí Vojta?!“ podíval se na mě smutně.
„Ne,“ odpověděla jsem mu.
„Proč jsi to řekla?!“ nechápal nic.
„Abys mě nechal být,“ vysvětlila jsem mu.
„Vždyť jsem ti chtěl dát jen pusu?!“ vysvětloval on mně.
„Jenomže jak?!“
„Co se ti na tom nelíbí?!“
„To, že jsi hrubý!“ špitla jsem.
„Ach, vy holky!“ vzdychl.
„První pusa by měla být romantická!“ vyslovila jsem své přání.
„A ty ses opravdu ještě s nikým nelíbala?!“ zadíval se na mě.
„Ne. A ty?!“ kdyby dal pusu jiné holce, skončila bych s ním na místě.
„Taky ne,“ řekl a oba jsme se na chvíli odmlčeli. Pak se na mě znovu podíval a já na něj. Naše rty se přiblížily. Cítila jsem na obličeji jeho dech. Zavřela jsem oči. Dotek jeho rtů byl jak zašimrání motýlích křídel. Tělem mi projel záchvěv štěstí, který se rozptýlil do každého kousku mě samotné, až úplně zmizel. Zatoužila jsem zjistit, jestli to nebyla jen náhoda. Jestli se ten pocit vrátí kdykoli mě Vašek políbí. Proto jsem ho políbila teď já. Jenom letmo, stejně jako to předtím udělal on. K mému překvapení to bylo daleko silnější. Konečně jsem otevřela oči a zadívala se na Vaška. Hleděl na mě jako nikdy dřív. Vypadal tak zvláštně. Trochu legračně, až se mi chtělo smát, ale udržela jsem se. Kdo ví, jak jsem vypadala já. Raději jsem znovu zavřela oči a oddala se jeho polibkům celá.
Zpočátku jsme s Vaškem naši lásku tajili. Netrvalo dlouho, kdy nás na seníku přistihla moje mladší sestra, a i když jsem jí vyhrožovala, že jí nabančím, jestli o tom komukoli cekne, než jsme vylezli s Vaškem ven, už to věděla celá ves. Nejdřív jsme se stali terčem veselých poznámek, ale po pár měsících nás začali všichni brát jako pár, a pak už se jen ptali, kdy se vezmeme a kolik chceme mít dětí, jestli budeme bydlet v domě našich nebo Vaškových rodičů, nebo si postavíme svůj. Nic moc jsme neřešili, protože jsme byli opojeni naší láskou.
Trochu shonu nastalo když jsem přišla poprvé do jiného stavu. Bylo mi sotva osmnáct a i když jsme já i Vašek příliš nemysleli na svatbu, naši rodiče nám ji stejně vystrojili.
„Co by na to řekli lidi, kdyby se ti narodilo nemanželské dítě!“ láteřila moje maminka.
„Vždyť stejně všichni vědí, že otcem je Vašek!“ oponovala jsem jí.
„Toho mi ani nepřipomínej!“ trvala si na svém maminka. „Měl nejdřív přijít s kytkou požádat o tvojí ruku a pak ti teprve udělat dítě!“
„Jé, mami, ty jsi ze staré školy!“ smála jsem se.
„Tohle řekni před tatínkem a uvidíš, jak ti naplácá, ať jsi plnoletá nebo ne!“
„A kde je vlastně táta?!“
„Šel se opít s chlapy do hospody. To víš, nemyslel si, že se stane tak brzy dědečkem!“
„A tobě nevadí, že budeš v šestatřiceti babičkou?!“ smála jsem se.
„Však já si sama ještě pořídím nějaké to miminko a budeme chovat obě dvě!“
„Tak jo! Jdu pro tátu, ať na něm můžete začít pracovat hned!“ vtipu jsem měla vždycky dost.
„Ty jsi ale drzá holka! Že ti jednu vlepím!“ zlobila se na oko maminka.
„Nemůžeš, jsem přece těhotná!“ ukradla jsem jeden kousek jahodového koláče a utíkala za Vaškem. Beztak na mě už čekal na zápraží.
A tak byla svatba, poté narození našeho prvního syna. Vašek začal stavět s mým a jeho otcem dům, a než jsme ho stačili zkolaudovat, byla na cestě dcera. Všechno šlo naprosto skvěle. Žila jsem život princezny z pohádky, která má sice co dělat, aby obstarala celou domácnost, ale vůbec nic jí nechybí. Vašek doma udělal všechno, ale především mě i naše děti zahrnul bezmeznou láskou, kterou jsem brala jako samozřejmost. Na jinou ženu se ani nepodíval. Aby jo, když jsme se ve vesnici všichni znali a stejně jako já se vdala za Václava, moje kamarádky si vzaly ostatní kluky. Jenomže pak umřel pan Sýkora a jeho rodina prodala jeho dům nějaké cizí paní, kterou tu nikdo neznal.
Koupila si ten dům jen na víkendy, protože přes týden bydlela ve městě. Byla úplně jiná. Vlasy měla neustále načesané, tvář nalíčenou a v jejích šatech bych nešla ani na vesnickou zábavu, protože bych se bála, že mi tak krásnou róbu někdo polije pivem nebo umaže hořčicí od grilovaného kolena. Vašek sice říkal, že se mu vůbec nelíbí, ale když něco potřebovala udělat v domě, vždycky k ní běžel jako první. Nejdřív jsem si říkala, jak je hodný, že té paní, která stále říkala, jak je sama, že jí nevyšel žádný vztah s žádným mužem, pomáhá, až jsem našla na límečku jeho kostkované pracovní košile obtisk její rudé rtěnky.
„No a co, tak mi dala pusu!“ hájil se Vašek.
„Na krk? Tys líbal cizí ženskou?! To já nepolíbila v životě jiného chlapa, než tebe!“ plakala jsem, ale nebylo mi to stejně nic platné. Naše nová sousedka Vaška úplně zblbla a on si po půl roce sbalil všechny svoje věci a opustil mě i naše děti. Po patnácti letech manželství.
Plakala jsem, kudy jsem chodila, ale nebylo mi to samozřejmě vůbec nic platné.
„Však neboj, on se ti vrátí!“ utěšovala mě moje maminka.
„Proč myslíš?!“ chtěla jsem znát důvody, proč by měl dát přednost mě, holce z vesnice, která takové dámě z města nesahala ani po kotníky.
„Protože je taky z vesnice a pochybuji, že by se mu ve městě líbilo!“
„Jenomže já nevím, jestli bych ho ještě kdy chtěla zpátky, když mě tak zradil!“ vyslovila jsem to, čeho jsem se bála nejvíc. Něco se ve mně totiž zlomilo. Nedovedla jsem si představit, že bych Vaškovi někdy odpustila. Podporovaly mě v tom živé představy, jak se té cizí ženské dotýká, líbá ji, objímá a dělá všechno, co dělal doteď jenom se mnou. Odhodil mě jako použité zboží, ponížil mě tím, že dal přednost jiné a ještě k tomu jsem se musela dívat, jak za jejím plotem stříhá trávník, seká dřevo a stará se o její dům, zatímco se měl starat o ten náš. To byl jeho domov, ale on si to neuvědomoval. Začal nový život, do kterého jsem já a naše děti nepatřily. A já si uvědomuji, že bych měla zapomenout na všechno co bylo a začít také znovu. Jenomže zapomenout nemůžu a ani nechci. To přece nejde. Všichni mi říkají, že čas staré rány vyléčí. Doufám v to. Stejně jako že se Vašek jednou vrátí domů. Dveře má stále otevřené. Nevím, na jak dlouho. Už na ně totiž klepou jiní. Snad svou šanci nepromarní. A já zase tu svou.
Anežka, 33 let, Morava
