Moje dcera pro mě byla celý život moje všechno. Udělala bych pro ni cokoli. Ale nějakého vděku nebo lásky jsem se nedočkala. Je mi moc smutno.

Barborka mi pomohla na kolečkovou židli a už si to pěkně drandíme chodbou do sprchy. Dnes je středa, mycí den. Sprcha mi dělá moc dobře a Bářino švitoření mi docela zvedlo náladu. Je to výborná ošetřovatelka.

I když je ještě mladá, ale má v sobě tolik empatie a laskavosti. Někdy mi ale pohled na ni drásá srdce. Bára mi v pokoji vysouší vlasy, tak jemně s pochopením. Ještě nedáno jsem doufala, že něco podobného zažiju se svou jedinou dcerou Danou.

Sladké miminko

Danušku jsem měla dost pozdě. V lásce se mi nedařilo a teprve po mých třiatřicátých narozeninách jsem potkala toho pravého. Tedy alespoň jsem si to myslela. Moc jsem toužila po dítěti, ale vůbec se nám to nedařilo. Dcera se mi narodila až po umělém oplodnění.

Krásné, roztomilé miminko. Byla jsem tak šťastná.

Byla to chyba

Byla jsem tak okouzlená miminkem, že jsem nějak zapomínala na manžela. Byla to velká chyba. Začal se zřejmě cítit trochu odstrčený. A bohužel naši vztahovou krizi nevydržel a odešel. Zůstaly jsme s Danuškou samy. Ale zvládaly jsme to celkem dobře.

Když ale umřel můj otec, nastěhovala jsem si svou maminku k sobě. Nebyla na tom zdravotně moc dobře a nechtěla jsem jí nechat samotnou. Bez otce mi připadala jako v životě ztracená. A situace v mém životě se zase opakovala.

Nemáš na mě čas

Můj trochu rozmazlený jedináček Danuška si už najednou nepřipadal dost obletovaný. Babička jí zkrátka začala vadit. Vyčítala mi, že se jí málo věnuji, že nemám vůbec na nic čas, protože se pořád starám jen o svou mámu.

Nebyla to pravda, přesto jsme se kvůli tomu s Danou neustále hádaly. Před očima jsem měla jejího otce. Historie se opakovala. A to i s tím, že se moje sotva zletilá dcera odstěhovala do společného bydlení s kamarádkami. Naše vztahy tím ochladly a nic na tom nezměnilo, když moje maminka zemřela.

Hloupé a plané naděje

Když jsem zůstala opět v prázdném bytě sama, tajně jsem doufala, že se dcera třeba vrátí. Byla to hloupost. Dana už dospěla, končila vysokou školu a měla stálého přítele. Měla jsem pocit,že život pro mě skončil. Infarkt, který následoval, jsem přežila.

Doufala jsem, že si mě dcera z nemocnice odveze domů. Místo toho mi oznámila radostnou novinu, že se jí přes nějaké známé pro mě podařilo najít místo v domě pro seniory.

Nikdo se mě nezeptal

Vše už bylo zařízené, aniž by se mě někdo ptal. Mohla jsem samozřejmě odmítnout, nejsem nesvéprávná. Ale ta představa, že budu v našem bytě žít dál sama, byla nesnesitelná. Možná jsem také čekala, že Dana nakonec řekne, že bych mohla být nějaký čas u ní.

Realita byla tvrdá. Domů si mě nevezme. Zažila prý už něco podobného s mojí mámou a nechce, aby kvůli mně přišla o partnera. Má svůj život. A tak jsem teď závislá na cizích lidech v domově.

Milena Ř. (69), jižní Morava