Probrečela jsem několik nocí. Pořád jsem nechtěla uvěřit, že se to stalo. Náš jediný syn nás takhle zklamal. Tolik jsme do něho vkládali nadějí.
Samozřejmě, že jsem věděla, že se může stát cokoliv, ale připouštějte si, že se dostanete až na hranu existence. To bychom se museli všichni zbláznit, kdybychom se drželi takových myšlenek. A nic nenasvědčovalo tomu, že by musel přijít nějaký problém. Vždyť Bedřich byl slušný chlapec, kterému to ve škole vždycky dobře šlo. Neměl samé jedničky, to kluci nemívají, ale učil se dobře.
Mistr ho chválil
Na školu nechtěl jít, prý chce brzo vydělávat a ne se vláčet jenom po nějakých úřadech a dělat práci, která ho vůbec nebaví. „Udělej si maturitu,“ radila jsem mu, ale on vrtěl hlavou. Vyučil se automechanikem a nastoupil do servisu. Jeho jeho mistr Pavla chválil, že prý je dost dobrý pracant.
Rozhodl se podnikat
Pavlovi šla skutečně práce od ruky, zákazníci servisu s ním byli spokojení a on začal vážně uvažovat o tom, že se postaví na vlastní nohy. „Budeš podnikat?“ ptala jsem se překvapeně. „V naší rodině bys byl první,“ dodala jsem. Ale byly to spíš obavy, aby nedopadl špatně.
Všechno zvládne hravě
Manžel to vzal s klidem. „Dneska přece podniká kdekdo. A kluk je mladý, ten to jistě zvládne.“ Vím, že tím narážel hlavně na mého bratrance Jardu, kterému se podařil doslova utopit v podnikání jejich dům. Nesplácel úvěr a banka si pak ten dům, který měla v zástavě, vzala. „Měl velké oči a myslel si, že budou všichni poctiví,“ řekla mi Jardova žena, když jsme jim pomáhali se stěhováním. Doufala jsem, že se Pavlovi bude dařit a něco takového se nestane.
Mami, neboj
Pavel se cítil silný v kramflecích. „Neboj, mami, budu si dávat pozor,“ uklidňoval mě syn. Dílnu si zařídil na docela výhodném místě, nakonec jsme mus s manželem půjčili celé naše úspory na stáří. Nové auto stejně už potřebovat nebudeme, když máme syna, který nám udrří starou škodovku při životě. Pavel říkal, že to pokryje startovní náklady. Věřila jsem mu. Teď vím, že to bylo špatně. Jeho servis potřeboval zaměstance, tak si nabral tři kamarády. „Když je slušně zaplatím, budou dělat jako šrouby a nebudou krást,“ vykládal manželovi, který se ho ptal jestli ty lidi zná dobře a může jim věřit. Nakonec si přibral slečnu na příjem objednávek.
Nečekané problény
Pavel se do Denisy zakoukal. Tahle upovídaná dívka si ho omotala kole prstu. A Pavel se začal měnit. Byl najednou tajnůstkář, a když jsem se ho ptala co se děje, uhýbal očima. To už mi došlo, že je zamilovaný. Víc se věnoval Denise než svému podnikání. Vyráželi na diskotéky a herny a někdy se vraceli až ráno. A když v ulici, kde byl jeho servis začali kopat kanalizaci, najednou začali ubývat zákazníci. Manžel do syna hučel, že musí někoho z mechaniků propustit. „Přece je nebudeš platit za vysedávání,“ domlouval mu. Ale syn odmítl. Že prý je to jen na chvíli a kde by pak zase hledal lidi až se servis rozjede naplno. „Je to naiva,“ vzdychla jsem. „Je to šílenec!“ kroutil nad rozhodnutím syna manžel.
Začal si půjčovat
Doufala jsem, že Pavel rychle pochopí svoji neudržitelnou situaci. Ale byl jako slepý. Když si od mé mámy půjčil sto tisíc, pustila jsem se do něho. „Jak můžeš?“ Ale on pokrčil rameny. „Dala mi ty peníze.“ „Dala? Jak dala? Ptala jsem se jí a on říká, že ti je jenom půjčila.“ Odešel na diskotéku bez vysvětlení. A k nám se začaly donášet zprávy, že si půjčuje všude, kde to jenom jde. A za vysoký úrok. Už to ani nebylo na provoz krachujícího servisu, půjčoval si, aby ho Denisa neopustila. To děvče mělo velké požadavky, dokonce odjeli na dovolenou za půjčené peníze. Babičku Pavel přesvědčil, že bude její domek zástavou na další úvěr. Něco mi to připomínalo. Nechtěla jsem se smířit s tím, že syn prošustruje i domek mojí mámy. Jenomže ten už byl v zástavě.
Musel skončit
Práce na kanalizaci se protáhly a servis byl i na mého lehkomyslného syna velkým břemenem. Už neměl z čeho platit své mechaniky. Nakonec odešli za jistější prací. Část zařízení servisu už skončila v exekuci. Zůstaly téměř jenom holé zdi. Jenomže tím by umořen jeden malý dluh. Každý týden někdo zazvonil u naší branky a ptal se po Pavlovi. Takoví udělaní chlapi, strach z nich šel. To už nebyl exekutor, to byli vymahači dluhů, které syn nadělal právě v hernách. Vždycky nechali nějaký výhrůžný vzkaz.
Pořád mám strach
Pavel se z dovolené nevracel a já se začala bát o jeho život. Když se máma dozvěděla, že její domek půjde dražby, zlomilo ji to. „Půjde k nám,“ souhlasil manžel. „Stejně za to všechno může náš syn, tak se o ni postaráme.“ V den, kdy jsem ji měli přestěhovat se mámě přitížilo. Sanitka ji odvezla do nemocnice. Na ten večer, kdy nám zazvonil telefon a řekli mi, že se srdce mojí mámy se zastavilo, nezapomenu. Probřečela jsem několik dní i nocí. Pavel nepřijel ani na její pohřeb. Jenom nám vzkázal, že se domů nevrátí a nějaký čas bude žít s Denisou na druhém konci republiky. Prý zatím na ubytovně, než se zmůžou. Pořád je u nás hlášený a já se bojím, že u nás zazvoní exekutor. Z každého zvonku u branky se mi téměř zastaví srdce. Bojím se i toho, že dluhy dělá dál.
Ilona N. (64), severní Čechy
