Poměrně brzy jsem ovdověla a trvalo devět let, než jsem našla odvahu se s někým sblížit.

Petr byl o něco mladší než já a měl milovanou vnučku, kterou dost často hlídal. Když se ke mně nastěhoval, začala k nám Barborka jezdit docela často. Vždycky, když její maminka Blanka jela někam na lyže nebo jí přijel přítel ze zahraničí.

Na to, že je ženatý, se objevoval docela často. K šestým narozeninám dostala Barborka od mámy vysněnou kočičku a hned druhý den se objevila u nás za dveřmi s červenou plastovou přepravkou, ze které to mňoukalo, aby se pochlubila.

Měla jsem alergickou reakci

Já jsem nikdy žádné zvíře doma neměla, ale Petr slíbil, že se o všechno postará. Jenže za chvíli jsem začala kýchat, smrkat a rozbolela mě hlava. Bylo jasné, že mám alergii. Můj stav se zhoršoval a bylo jasné, že kočka musí pryč.

Barborka spustila strašný pláč, ale já jsem neustoupila. Petr zavolal dceři, za kterou přijel přítel, že se její romantický víkend ruší. Zřejmě se pohádali, protože se vrátil zasmušilý a mlčenlivý.

Odešel po měsíci hádek

Prohlásila jsem, že dokud bude mít Barborka kočku, tak k nám nemůže. Zavolala jsem kamarádce, zdravotní sestře, která se nad rychlým průběhem mé reakce vyděsila, a potvrdila, že se musím buď začít léčit, nebo by k nám malá neměla jezdit ani bez kočky.

Petr chtěl na internetu hledat, jaké léky bych měla brát, ale to jsem okamžitě odmítla. Hádali jsme se téměř každý den a už se to netýkalo zdaleka jen dětí a zvířat. Po měsíci Petr řekl, že se vrací do své garsonky.

Tam bude Barborka vždy vítaná, na rozdíl od mého bytu. „Když dáváš přednost nějakému zvířeti přede mnou, bude to stejně nejlepší řešení,“ řekla jsem mu a on se sbalil a odešel. Vím, že jsem to přehnala, a on svou vnučku nesmírně miluje, ale stalo se. Už rok jsme se neviděli a myslím, že se to už nezmění.

Blažena B. (64), Cheb