Každý dům má svůj příběh. Jaký se asi váže k tomu v naší vesnici, ze kterého slýcháme tajemné hlasy?

Ráda jezdím na svou chatu na jižní Moravě, kterou jsem před lety zdědila po pradědečkovi, a která se nachází u lesa na kraji obce. S přítelem máme oba rádi přírodu a tak často chodíme na procházky do blízkého lesa.

Naše cesta většinou vede kolem opuštěného starého domu. Při jedné z našich procházek se stalo něco, co v nás vyvolalo dojem, že v tom domě straší.

Odpolední procházka

Ten den byla sobota. S přítelem Milanem jsme šli jednou zase na procházku do lesa, kde jsme plánovali nasbírat trochu borůvek. Zastavili jsme se zrovna na místě, kde stojí zchátralý dům. Před ním totiž zrovna rostly celé plantáže lesních borůvek. Máme je oba moc rádi, takže jsme je tam nemohli nechat.

Z domu se ozývaly hlasy

Začali jsme sbírat, když jsme se oba najednou ohlédli ke starému domu. Shodli jsme se na tom, že tam slyšíme hlasy, které si povídají. Při dalším poslechu bylo patrné, že jde o rozhovor muže a ženy.

Pomysleli jsme si, že tam nejspíš šli, aby měli soukromí, nebo že se jedná třeba o lidi z obce, kteří zkouší naplánovat, jak by ves mohla dům využít. Protože hovor nepřestal, zvědavost nám nedala a šli jsme blíž.

Chtěli jsme totiž zjistit, kde přesně jsou, jelikož dveře vypadaly nepoužívané a zarostlé a nás zajímalo, kudy se tam lidé dostali. Napadlo nás, že tam třeba vlezli okny, ale ta byla všechna pečlivě zavřená.

Nikoho jsme neviděli

S Milanem jsme došli až k domu. Najednou ale hovor přestal. Napadlo nás, že ti lidé museli stihnout odejít. Když jsme si ale dům prohlíželi, došlo nám, že není kudy. Zůstali jsme před ním nějakou chvilku a pořád bylo ticho.

Přítel se nakonec odvážil nahlédnout starými okny do domu. K našemu překvapení, tam ale opravdu nikdo nebyl. Jen staré, viditelně nepoužívané věci a nábytek. Oba jsme se divili, jak je to možné. Byli jsme si totiž jistí, že hovor přicházel ze starého domu.

Zážitek se opakoval

Od té doby se bojíme kolem toho domu chodit. Teprve před pár týdny jsme se jednou přece jenom odvážili jít kolem. Opět jsme tam slyšeli ty stejné hlasy a scénář se opakoval – po příchodu k domu hlasitý rozhovor muže a ženy najednou přestal.

S Milanem jsme se shodli na tom, že se tomuto místu budeme raději obloukem vyhýbat. Místním jsme o našem zážitku raději neřekli, máme strach, že by nás považovali za blázny.

Radka H. (47), Vsetín