Bylo to pro skutečně naprosto nečekané. Tu ženskou jsem považovala za svou kamarádku. Ona ale udělala to nejhorší, co mohla.
Vím, že by se mělo odpouštět. Určitě by se tak ulevilo i mně. Ale já prostě nemůžu. Ani po dlouhých osmi letech. Já jí její podivnou hru „na kamarádky“ uvěřila. Proto jsem teď úplně sama.
Přitom do doby, než mi Zuzana vstoupila do života, byla jsem šťastná a měla jsem svoji rodinu.
Nová majitelka
Paní Jarušku jsem znala od dětství. Bydlela v bytě vedle nás. Byla to skvělá sousedka. Když byl syn malý, často mi ho pohlídala. Občas vypomohla, když jsem zapomněla koupit mléko nebo mi chyběla vajíčka. Hodná, milá paní. Bohužel se čas nedá zastavit.
Když zemřela, její dcera se rozhodla, že byt přenechá své dceři Zuzaně. Měla jsem radost, že se sem nenastěhuje někdo cizí. Celou rodinu paní Jarušky jsem totiž počítala jako součást naší širší rodiny.
Můj špatný odhad
Dnes už vím, že jsem udělala chybu hned na začátku. Své nadšení z nové sousedky jsem totiž neskrývala a šla jsem k ní s otevřeným srdcem. Přitom jsem ji zase tolik neznala. Pamatuji se, že občas bývala jako dítě u babičky.
Jenže byla asi o šest let mladší, takže se z nás v dětství kamarádky nestaly. Když dospěla, její návštěvy u babičky značně prořídly. Vím, že paní Jarušku trápilo, že se Zuzance manželství nepovedlo, děti neměla a zůstala sama. Myslela jsem, že bude proto ráda, když ji přijmeme mezi sebe.
Zuzana se snažila
Zpočátku byla sousedka dost zdrženlivá. Prohodila sice pár slov na chodbě, přijala pozvání na kávu, ale jinak byla dost uzavřená. Říkala jsem si, že ledy se časem prolomí.
A tak jsme se s manželem Jiřím domluvili, že ji pozveme na její první Vánoce v našem domě. Manžel sice moji „charitu“ jak to nazýval, moc nechápal, ale souhlasil. Dokonce i s tím, že ji k nám osobně pozve sám.
Konečně roztála
Po vánocích nastal u Zuzany náhlý obrat. Začala být vstřícnější, hovornější a přátelštější. Byla jsem spokojená. Staly se z nás kamarádky. Manžel byl nejdřív z toho našeho „holčičího klábosení“ celý nesvůj a i se mi trochu posmíval. Po čase si ale zvykl.
A když se Zuzana delší dobu u nás nezastavila, ptal se, co s ní je. Ještě ani v té chvíli mě vůbec nic nenapadlo.
Dobře si rozuměli
Naopak jsem byla ráda, že Jiří už neprotestuje, že jsem zase se sousedkou. Začal se k nám dokonce stále častěji připojovat. Zuzana najednou celá rozkvetla. Byla výřečná a veselá.Ke mně se chovala skvěle. Jako kamarádka, která je vždy ochotna pomoci.
A já hloupá jí na to skočila. Svěřovala jsem se jí i s tím, když jsme se s manželem pohádali. Ona mi zase na oplátku vyprávěla, že konečně objevila muže svého života a že je moc zamilovaná. Moc jsem jí to přála.
Neshody se prohloubily
Náš syn dospěl a vylétl z domu. Zdálo se, že manžel tu změnu zvládá hůř než já. Z práce se domů vracel zamyšlený, byl na mě stále podrážděnější a k mým názorům i k tomu, co jsem dělala, mnohem kritičtější.
Dokonce si začal všímat, že nemám doma pořádně upravené vlasy. Mrzelo mě to a tak jsem se s tím svěřila Zuzaně. Ta jen nad tím mávla rukou. Prý to jsou přeci mužští, tak si z toho nemám nic dělat. Jenže napětí u nás doma vzrůstalo a já stále nechápala, co se to děje.
Šokující pravda
Po jedné marné, zbytečné, ale ostré hádce mi Jiří řekl, že odchází, protože už delší dobu miluje jinou. A kdo to je? Chtěla jsem vědět. Zuzanka. Řekl to tak klidně jako by to byla samozřejmost, kterou jsem měla už dávno pochopit.
Jiří se odstěhoval přes chodbu. Rozvedli jsme se. Zuzana se mi ani nic nesnažila vysvětlit. Raději se mi vyhýbala. A tak to nevyřčené stále visí mezi námi.
Kamila S. (56), Liberec
