V osmnácti jsem to neměla se vztahy snadné. Byla jsem nesmělá a jak už to tak bývá, současně i zamilovaná. Mým vytouženým klukem byl o dva roky starší David ze sousedství.

V těch nejkrásnějších snech jsem si představovala, jak se vedeme za ruce, jak mě líbá a objímá. A pak jsem vždycky propadla strašnému smutku při vědomí, že to nikdy nebude pravda. Měla jsem neprůbojnou, stydlivou povahu.

Ne že bych se považovala za ošklivé káčátko, jenže nesmělost a tréma dokázaly spolehlivě zničit sebelepší dojem. Nejednou v minulosti jsem si to potvrdila, když o mě nějaký kluk projevil zájem.

Po zjištění, že se většinu času červenám, mlčím a reaguji poplašeně až hystericky, většinou takový nápadník změnil názor.

Nešťastně zamilovaná

David mi připadal jako někdo absolutně nedosažitelný. Zoufala jsem si, jak je blízko a přitom tak daleko. Kdykoli jsem ho potkala na ulici, rozbušilo se mi srdce. V duchu jsem prosila, aby se na mě podíval, aby mi dal najevo, že se mu líbím.

Zůstávalo to jen marným přáním. Jen asi dvakrát se stalo, že se na mě zadíval. Musel si v takové chvíli patrně myslet, že jsem blázen, protože jsem zrudla a zírala někam do prázdna.

Vyznání v dopisu

S mojí zamilovaností nic neudělal ani čas. Nepřecházela mě, naopak byla čím dál silnější a nešťastnější. Cit, kterým přetékalo moje srdce, mě nakonec dohnal k činu. Rozhodla jsem se, že o své lásce Davidovi povím.

Věděla jsem, že z očí do očí bych to nedokázala. Jako nejvhodnější se ukazovala písemná forma. Napsat milostný dopis, ve kterém jsem podrobně vylíčila, jak moc miluji a trpím, nebyl takový problém.

První verze byla tak dlouhá, až jsem se vyděsila a papír raději roztrhala. Druhá verze mi zase připadala moc studená a stručná. Spokojená jsem byla až se třetí.

V těch řádcích bylo vše, co jsem cítila a prožívala a přitom nepůsobily jako něco dotěrného nebo hloupého. Pečlivě jsem na obálku napsala Davidovo jméno. Zbývalo jen dopis hodit do schránky.

Vyplížila jsem se z domu

Sbírala jsem k tomu několik dní odvahu a taktizovala, kdy bude nejlepší vstoupit do chodby domu a vhodit psaní tak, aby mě nikdo nespatřil. Vyšlo mi z toho buď časné ráno nebo pozdní noc. Dostat se ze svého pokoje nebyl takový problém.

Nařídila jsem si budíka na půl pátou a skutečně se v tento čas probudila. Oblékla jsem se a vyšla na ulici. Celou cestu jsem se opatrně rozhlížela. Nikoho jsem naštěstí nepotkala. V pořádku jsem se dostala k Davidovu domu a rychle vhodila dopis do schránky.

Ulevilo se mi. Měla jsem pocit, že jsem pro své city alespoň něco udělala.

Čekání na odezvu

Samozřejmě, že jsem neměla tolik odvahy, abych se pod dopis podepsala. Místo toho jsem napsala jen „někdo, koho znáš“. Spoléhala jsem na to, že si třeba David vzpomene, jak jsem se červenala a dojde mu, že se jedná o mě.

Nejhorší chvíle nastane, až se mě zeptá, jestli jsem mu to psaní dala do schránky já. V tu chvíli se bude rozhodovat o všem. Nesmím pak zpanikařit a utéct. To všechno by se bývalo stalo, kdyby na můj dopis nějak reagoval. Jenže on se dál tvářil, jako když ho ani nečetl.

Druhé vyznání

Dny utíkaly a žádná změna. Situace mě dohnala k napsání druhého dopisu, ještě otevřenějšího a romantičtějšího. Také jsem v něm více odhalovala svoji totožnost. Jestli to nyní Davidovi nedojde, tak jsem asi opravdu odsouzena k prohře.

Byla jsem rozhodnuta doručit psaní ve stejnou dobu jako to první. Nemohla jsem usnout a dopis, ležící na nočním stolku, mě pálil v očích – a tak jsem vše uspíšila.

Dala jsem se na útěk

Pod rouškou noci jsem se vydala na stejnou cestu jako nedávno. Vstoupila jsem do Davidova domu a vhodila dopis do schránky. Jenže v tu chvíli se na chodbě rozsvítilo a já zaslechla Davidův hlas. Šel doprovodit nějakého kamaráda, který od něho odcházel.

Zpanikařila jsem. Dala jsem se na útěk k zadnímu vchodu a modlila se, aby byl otevřený. Počínala jsem si přitom dost hlučně, takže David mě musel slyšet a mít mě za nějakého zloděje. Dveře naštěstí nebyly zamčené, jenže jak jsem utíkala, vyzula se mi bota.

Musela jsem jí tam nechat. Sundala jsem si i druhou, vzala ji do ruky a běžela naboso domů. Za chvíli jsem byla v našem domě, aniž by mě někdo viděl nebo dopadl.

Riskantní plán

Nepochybovala jsem, že až David objeví další dopis ve schránce, dá si ho s botou do souvislostí – pokud ji tedy nalezl. Pro jistotu jsem se druhý den nenápadně připlížila k zadnímu vchodu domu, jestli tam někde nezůstala pohozená, ale nenašla jsem ji.

Kromě té ztráty se nic nezměnilo. Davida jsem potkala jednou, avšak vůbec si mě nevšiml – natož aby dal najevo, že mě z něčeho podezřívá. A pak mě napadlo řešení, při kterém bych nemusela vůbec nic říkat, jen sebrat dostatek odvahy.

Mohla bych si sednout na lavičku u vchodu do domu, kde David bydlí a před sebou mít natažené nohy, jednu bosou, jednu obutou. Dojde mu to? Určitě ano. Zvážila jsem všechna pro a proti a nakonec se rozhodla to riziko podstoupit.

Jako Popelka

Počasí mi přálo. Posadila jsem se na lavičku, odhodlaná čekat, než David půjde kolem. Dlouho to netrvalo. Přejel mě očima a jeho pohled se zastavil na mé bosé noze. Jenže pokračoval dál a vešel do domu, jako by se nic nestalo. Projela mnou vlna zklamání.

Už jsem vstávala, abych zamířila domů se vybrečet, když se David opět objevil ve vchodu. V ruce držel moji ztracenou botu a přátelsky se usmíval. A svět byl najednou celý růžový.

Klára T. (51), Brno