Od dětství jsem měla potíže s kyčlemi. A hlavně jsem už tenkrát mohla tušit, co mě čeká. Viděla jsem před sebou neustále maminku, s bolestí zkřiveným obličejem.
Rozhodla jsem se toto dědičné zatížení ignorovat. Mám už za sebou čtyři operace kyčelních kloubů. Ale rozhodně nehodlám sedět doma v koutku a naříkat. Ani teď, když se právě chystám na další pobyt v nemocnici. Pořád mám před očima svoji mámu. Jak rezignovala, jak to vzdala. Seděla doma nehybně před televizí celý den, naříkala a mračila se na svět. „Chováš se nerozumně.“ Hubovala mě a prorocky dodávala. „Počkej, ty brzy skončíš na vozíku.“
Měla jsem spoustu plánů
Jenže já jsem chtěla žít, jako ostatní zdravé děti. Byla jsem přímo hyperaktivní. Nohy mě sice bolívaly, ale já vždy zatla zuby a srovnala krok s ostatními. Dělala jsem zkrátka všechno úplně stejně, jako kdybych byla zdravá. I když jsem večer kolikrát nemohla bolestí vydržet. Nohy zvládly i dvojí těhotenství. No a teď tedy přišlo definitivní rozhodnutí. Moje kyčle už si toho užily dost. Dostanu postupně umělé kyčelní klouby.
Rodina se děsí
V naší rodině to vyvolalo paniku. I když dnes už jde o běžný zákrok, všichni si u nás doma myslí, že už to se mnou nebude jako dřív. To se ale strašně mýlí! Mám totiž hned na příští rok mnoho plánů. Mezi jiným také výšlap na Sněžku. Člověk se přece nesmí jen tak vzdávat. Vždyť mi je teprve něco málo přes padesát.
Člověk musí chtít
Přijde mi, že je to hlavně o hlavě. Člověk prostě musí chtít a věřit si. Nevytvářet si nějaké katastrofické scénáře předem. Někdy mám pocit, že mám v hlavě nějaký motorek, který mě pohání neustále kupředu. A tělo díky tomu pořád funguje. A věřím, že tomu bude tak dál. I po dalších operacích. Tak mi, prosím, držte palce.
Valerie B. (53), Neratovice
