Když vám někdo nabídne pomocnou ruku, když už si myslíte, že je se vším konec, je to zázrak. A právě to se mně stalo. Všem za to díky.
Věruška přináší na stůl vonící a ještě teplý štrúdl. Sedíme v mém novém obýváku. Já, Maruška a moje velká rodina. Jediný, kdo chybí, je Martin. Bolest, kterou cítím, když si na něho vzpomenu, nemůže přehlušit ani radost, kterou mám z dnešního „kolaudačního“ odpoledne. To by Martin koukal, určitě by byl nadšený. Vždycky tak lpěl na našem domečku.
Inženýr a domácí kutil
Když jsme se Martinem před osmi lety vzali, bydleli jsme o mých rodičů. Ale manžel mi slíbil, že brzy budeme bydlet ve svém. A opravdu svůj slib splnil. Sehnal nahrubo postavený domek s krásnou zahrádkou. Vzali jsme si malou hypotéku a začali si domek pěkně zabydlovat. Můj Martin se ukázal jako skvělý domácí kutil. Vůbec jsem netušila, že tento pěkný pan inženýr je také tak manuálně zručný. A opravdu se nám podařilo si ten domeček velice útulně zařídit. A Martin byl na své dílo patřičně hrdý.
Byl to skvělý táta
Do našeho nového domova brzy přišla i nová obyvatelka. Naše dcera Maruška. Vše se náhle točilo jen kolem ní. A Martin se opět osvědčil. Tentokrát v roli otce. Pomáhal mi nejen když byla dcerka miminko. Čím víc rostla, tím více času jí Martin věnoval. Byla jsem tak šťastná, že jsem si to před tím nikdy neuměla představit. Jenže nic netrvá věčně.
Já zůstanu, vy jeďte
Když nám začala v domě zlobit elektřina, zprvu jsme tomu nevěnovali příliš velkou pozornost. Výpadky se u nás ve městě objevovaly celkem často. Pak se ale ukázalo, že je nějaká chyba v elektroinstalaci. Martin okamžitě zařídil řemeslníky. Jenže tehdy jsme měli jet na společnou dovolenou do chatičky na Lipno. Bylo ale třeba zůstat dva, tři dny se řemeslníky. Martin navrhl, abychom z dcerou jeli napřed, že za námi za pár dní přijede. Napřed jsem nechtěla, ale dcera se už moc těšila. Odjeli jsme proto.
Bylo nám smutno
S Maruškou jsme se ubytovaly v chatičce a šly se vykoupat do jezera. Večer jsme seděly na verandě a hrály karty. „Mami, ty seš ale úplně mimo, vždyť to hraješ špatně!“ Dcera se na mě nechápavě koukala, že nezvládám ani jednoduchou karetní hru prší. Jenže mně myšlenky stále utíkaly k nám domů. Myslela jsem intenzivně na Martina a bylo mi nepochopitelně smutno. Vždyť jsme se viděli ještě ráno a pozítří už tu bude s námi. Moje podivné mrazení mi nedalo ani spát a já probděla noc na břehu Lipna.
Bylo to šílené
Martin za námi už nepřijel. Uhořel v našem domě! A z toho pak zbyly v podstatě jen obvodové zdi. Všechno shořelo, nábytek, vybavení, šaty, knihy, fotografie, naše vzpomínky. Hlavně ale tu nebyl můj milovaný Martin. Někdo, kdo by mě pevně objal a řekl,. „To bude dobrý, lásko“. Co se stalo, vlastně dodnes nikdo neví. Ta nejistota mě strašně ničí. Ale pravdu už se asi nikdy nedozvím.
Hodní lidé ještě žijí
Zbylo nám jen auto a to, co jsme měly s dcerou na dovolené. Sousedé ale neváhali a nabídli okamžitou pomoc. Ubytovali nás u sebe na ty první nejhroznější týdny. Pak se zcela nečekaně ozvali moji vzdálení příbuzní, sestřenka Alice a bratránek Josef. Přijeli k nám se svou celou rodinou a nabídli svou pomoc. Jejich cílem bylo, dát dohromady náš zničený dům, abychom mohli bydlet tam, kde jsme zvyklé.
Neuvěřitelné se stalo skutkem
Manžel Alice a Josef si k sobě sehnali nějaké kamarády a náš přízemní dům byl hotový během několika dnů. Bylo to něco neskutečného. Taková lidská dobrota mě hřála u srdce a pomáhala mi překonat tu temnou dobu plnou zoufalství. Když se začal zařizovat interiér, připojili se i sousedi a přidali nějaké nádobí, ručníky a mnoho dalších užitečných věcí. S pomocí půjčky jsme si vybavili u potřebnými spotřebiči. Maruška zase měla svůj pokojíček, kde se mohla učit a hrát si. Tentokrát jsme nechali propojený obývák s kuchyní a z tohoto prostoru se stalo nejdůležitější místo v našem životě.
Vím, že by to tak chtěl
Když jsme se poprvé s dcerou ocitly samy v našem novém domě, stáhlo se mi hrdlo, že jsem ani nemohla mluvit. Ochromila mě směska silných emocí. Byla to neuvěřitelná lítost a zoufalství nad tím, že tu s námi nemůže být Martin. Ale také velký pocit, že by se mu v staronovém domě moc líbilo. Cítila jsem jako by tu byl s námi a vše si se zalíbením prohlížel. Mnozí lidé se mi divili, že jsem chtěla bydlet na místě, kde se ta hrozná tragédie odehrála. Jenže já věděla, že to tak má být, a že je to správně.
Moje rodina je velká
Hřeje mě u srdce, že jsem našla své příbuzné, se kterými jsem se stýkala jen velice sporadicky. Ohromě pomohli a doslova mě postavili na nohy. Teď mám krásnou velkou rodinu, se kterou se scházíme dost často. Maruška si v dětech Alice a Josefa našla dobré kamarády. A život je najednou zase k životu a dá se hezky užívat. I když na Martina nikdy nezapomenu.
Aneta B. (41), Mladá Boleslav
