Člověk si myslí, že své nejbližší dobře zná, že jim může věřit. Udělal by pro ně první poslední. Moje láska, důvěřivost a obětavost se mi tvrdě vymstily.
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Jiné vysvětlení pro to, co se stalo, nemám. Jsem už dvacet let vdova. Manžel zemřel na infarkt, když mu bylo necelých šedesát let. Strávili jsme spolu téměř čtyřicet let života. Byl mojí láskou, mojí oporou, mým přítelem.
Spolu jsme přečkali hodně těžké časy. Vychovali jsme také dvě děti – dceru Janu a syna Adama. Ani jeden z nich nebyl andílek, ale ani nás coby rodiče ničím mimořádným netrápili.
Občas provedli nějakou rošťárnu, ale jaké dítě své rodiče čas od času něčím „nepřekvapí“, že?
Dvojnásobná babička
Oba ale nakonec z pubertálních let vyrostli, dcera se po střední škole vdala a s manželem se odstěhovali do sousedního města. Mladší syn šel po gymplu ještě na vysokou školu. Oženil se až v pětatřiceti letech. Od obou dětí jsem se dočkala po jednom vnoučeti.
Od dcery Jany dříve. Vnučce Kláře je dnes už třicet let, alespoň tu stihl ještě můj nebožtík manžel několikrát pochovat na klíně. Vnuka Viktora se bohužel nedočkal. Nebo možná bohudík…
Neposedné dítě
Viktor byl odmalička pěkný uličník. Vymýšlel všelijaké lotroviny. Byl roztěkaný, nevydržel chvilku v klidu. Ve škole mu to nešlo. Nedokázal udržet pozornost a tak základkou takříkajíc proplouval. A na střední škole to bylo ještě horší.
Chytil se špatné party problémových kluků, kteří si potřebovali na slabších dokazovat svoji sílu a nadřazenost. Zkrátka a dobře šikanovali na škole své spolužáky, později i některé učitele. Samozřejmě se na to časem přišlo a následovalo disciplinární řízení.
Naštěstí nebyli ještě plnoletí, takže se to obešlo bez soudního řízení. Byli ze školy „pouze“ dočasně vyloučeni a dostali zhoršenou známku z chování.
Začalo to cigaretami
Po tomto incidentu to vypadalo, že vnuk konečně otevřel oči a začne „sekat latinu“. Na dotyčné střední škole nakonec zůstal, opakoval ročník a na třetí pokus pak i ve svých dvaceti letech udělal maturitu.
Během té doby, o tom jsem tehdy neměla ani tušení a dozvěděla jsem se to až zpětně, však Viktor propadl další neřesti – kromě cigaret začal kouřit také marihuanu.
Rodiče na něj neměli čas
Byl v nějaké partě asi pěti kluků, které poznal během studií na střední škole, po onom incidentu se šikanou. Byli to studenti z jiných tříd. S nimi začal občas chodit za školu. Chodili do parku, kde se zkouřili.
Později mi vnuk řekl, že to dělal hlavně pro uvolnění. Že potřeboval uniknout od reality a „vypnout“. Nechci se ho zastávat, ale doma to neměl snadné.
Sourozence nemá, můj syn, jeho otec, je od rána do večera v práci, často jezdil na víkend na služební cesty, a jeho matka svou samotu pro změnu utápěla v alkoholu.
Rodinná tragédie
Tohle trvalo přes dva roky. A pak přišla další tragédie. Viktorova matka Hanka vážně onemocněla. Diagnóza zněla: selhání jater. Okamžitě byla hospitalizována. Její stav byl velice vážný.
Několik týdnů byla na jednotce intenzivní péče, pak byla převezena na normální pokoj. Jediným řešením byla transplantace jater, takže bylo její jméno připsáno na seznam čekatelů.
Na dva týdny byla pak propuštěna domů, ale posléze byla opět převezena do nemocnice, kde naneštěstí tři týdny nato zemřela.
Závislý na drogách
Hančina smrt otřásla celou rodinou. Nejvíce ale zasáhla mého vnuka Viktora. Začal hledat únikovou cestu, která vedla do záhuby. Celé dny se kdoví kde toulal, někdy se nevracel domů ani na noc.
Začal ve velkém kouřit marihuanu, ale kromě ní užíval navíc i nějaké halucinogenní drogy. Začal být paranoidní, ale zase ne natolik, aby si nedokázal opatřit peníze na další dávku.
Prodával moje věci
Čas od času ke mně přijel na návštěvu. Já z toho měla radost, alespoň jsem měla společnost a říkala jsem si, že mu třeba promluvím do duše. Jak naivní jsem byla.
Peníze mi začaly mizet zcela nenápadně, že jsem si toho ani nevšimla – třeba došel na nákup, řekl, že ztratil účtenku a vymyslel si, že nákup stál více a zbytek peněz si nechal.
Později mi je začal brát z peněženky a také mi začaly z bytu mizet věci – různé starožitnosti či šperky. Prodával je v zastavárně a za peníze si kupoval drogy.
Vybílil mi účet
Celé to vygradovalo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mi zmizely peníze ze spořicího účtu. Viktor se vždycky dobře vyznal v počítačích a různých programech, takže nějak odhalil moje přihlašovací údaje a převedl si téměř všechny moje úspory na svůj účet.
Byla jsem v šoku! Nikdy bych byla nevěřila, že by byl něčeho takového schopný! Jak moc jsem se mýlila!
Snad bude zase dobře
Nakonec už jsem si nevěděla rady, a tak jsem se s tím vším svěřila své dceři Janě, která vzala celou záležitost do svých rukou. Řekla o tom Adamovi a společně se dohodli na tom, že se vnuk musí jít léčit. Byl hospitalizován v psychiatrické léčebně.
Naštěstí měl v tu chvíli dost rozumu, že mu došlo, že jiná cesta není, že jen takto se může ze všeho dostat a ještě si zachránit svůj život. Vždyť je mu teprve dvacet dva let. Snad mu léčba pomůže. Zatím je tam jen šest týdnů, a tak nám nezbývá nic jiného, než doufat.
Růžena J. (76), západní Čechy
