Maminka zemřela náhle na srdeční infarkt. Když jsem vyklízela její byt, zazvonila u dveří sousedka.

Bylo jí 82 let a maminku znala od dětství. Paní Eva mi popřála upřímnou soustrast a pak začala vyprávět. Tu noc, co se to mamince stalo, prý viděla paní v bílém plášti. Stála před její postelí a řekla:

„Tuto paní tady ještě necháme.“ Pak prošla zdí do matčina bytu. Následující den maminka zemřela.

Ponořila jsem se do vzpomínek

Když mi tohle sousedka vyprávěla, naskočila mi husí kůže, protože já tu „paní v bílém plášti“ taky viděla. Bylo to už dávno, když zemřela moje nejlepší kamarádka. Byla od narození těžce nemocná, proto nemohla mít nikdy dítě.

Těšila se na to moje, jako by bylo její. Když se Alenka narodila, chodila za mnou kamarádka téměř denně. Po Alence se mi narodila Klárka a já byla tak zahlcená dětmi, že mi ani nepřišlo divné, že se kamarádka odmlčela. Pamatuji si tu noc, kdy jsem se šla napít do kuchyně, děti spaly a manžel taky.

Poslední rozloučení

Posadila jsem se u stolu, byla jsem v takovém divném napětí. Pak jsem pocítila něčí přítomnost. Ztěžkla mi víčka a já viděla před sebou na podlaze bílou dlouhou sukni. Byla jsem jako ochrnutá, neodvážila jsem se zvednout hlavu. Ta osoba v bílém řekla:

„Rozlučte se!“ Zvedla jsem hlavu a zírala na svou kamarádku. Usmívala se na mě a kývala na rozloučenou. Pak ji ta bytost vzala za ruku a společně vyletěly oknem. Druhý den jsem se dozvěděla, že v noci, přesně v tu dobu, zemřela kamarádka v nemocnici.

Sebevraždě nevěřila

Vyprávěla jsem o ženě v bílém svým známým, až mě oslovila jedna nešťastnice. Její dceru přejel vlak, policisté to zhodnotili jako sebevraždu, ona ale měla velké pochybnosti.

Přišla za mnou, jestli bych se nepokusila zeptat svých přátel na druhé straně, co bylo příčinou dceřiny smrti. Neměla jsem do té doby žádné zkušenosti s komunikací s duchy, ale nakonec jsem to zkusila.

Bolestná pravda

Rozsvítila jsem svíce a prosila maminku, jestli by mohla přijít. Musím říct, že jsem se bála. Vzala jsem do ruky tužku a zkoušela automatickou kresbu. Snažila jsem se maximálně uvolnit ruku. Pak jsem začala kroužit po papíře. Byly to jen samé čmáranice.

Až najednou! Něco mi škublo tužkou a moje ruka se roztančila. V tu chvíli jsem věděla, že tu někdo je a chce mi něco sdělit. Přes maminku jsem se spojila s onou dívkou. Ta mi sdělila, že ji její přítel položil na koleje omámenou nějakou uspávací látkou.

Maminka zabité mi byla vděčná. Ale co s tou informací udělala, netuším.

Anděl smrti

Pověst o tom, že jsem v kontaktu s dušemi, se rychle roznesla po okolí, a na mě se začaly hrnout žádosti ze všech stran. Pochopila jsem, že musím s touto svou schopností šetřit. Že musím mít pádný důvod maminku přivolat.

Jen s paní Evou jsem si občas při kávičce povídala o paní v bílém. No paní! Shodly jsme se na tom, že ta bytost není ani žena ani muž. Je to prostě anděl smrti.

Táňa L. (59), Praha