Jinak jim říkat nesmím, ani zdrobnělinami. Mladí by se na mě zlobili. Tak je musím oslovovat Kočičko a Pejsánku. Jména mých vnoučat jsou příšerná a já je nemohu ani vyslovit!
Moje snacha je naprosto skvělá ženská. Z ničeho nedělá problém a se vším si poradí. I na syna měla vždycky dobrý vliv. Chodit spolu začali už na základní škole, ale potom se na dlouhé roky rozešli. Znovu se potkali až na třídním srazu.
Vnoučat jsme se nemohli dočkat
Měli to podobné, jako my s manželem. I my se do sebe zamilovali na srazu naší třídy, kam šel můj, tehdy ještě budoucí, manžel se svým bráchou. Paradoxem bylo, že já s ním nesnášela! Ostatně, nemám svého švagra dodnes moc v lásce. Byl to takový protivný šťoura a žalobníček, což mu už zůstalo. Lidé se prostě nemění, jen trochu uhladí svoje chování a zlepší se věkem v umění přetvářky! Ale abych neodbočovala. Snachu jsem měla prostě ráda a byla vděčná osudu, že si syn našel tak dobrou ženu. První velkou rozepři jsme měli, když nám naši mladí oznámili, jaké jméno chystají pro svoje nenarozené dítko. Na miminko jsme se všichni bláznivě těšili. O mnoho víc, než ostatní rodiče a prarodiče. Čekali jsme na něho totiž skoro šest let, než se povedlo!
Naše jména se jim nelíbila
Měla nastat doba vybírání jména a já se těšila, že si prosadím Honzíčka nebo Janičku. Pohlaví totiž syn nechtěl znát a tak si ho snacha, pro jistotu, ani nenechala od lékaře říct. Aby nepodlehla pokušení a nevyzvonila ho nám nebo nějaké kamarádce! „A co Jan, Honzík, Janek, Jeníček…“ prosila jsem, ale nikdo z ostatních nechtěl ani slyšet. Pro holčičku jsem navrhovala tu Janičku nebo Toničku. Tak se jmenovala zase moje maminka. Bylo by to tak hezké, mít malou roztomilou Antonii… „No tak mu budeme říkat František, po mém otci,“ navrhl manžel a dodal: „No a vnučka by mohla být Anička. Ale bude to určitě kluk, cítím to v kostech!“ Stejně jako já se ale setkal jen s opovržlivými výrazy nastávajících rodičů. No, jmen toho odpoledne padlo mnoho, ale na žádném jsme se neshodli. V duchu jsem přemítala, co mají za lubem. Třeba se chystají svoje dítka pojmenovat nějak moderně či exoticky!
Myslela jsem, že si dělají jen legraci
Třeba jako naše sousedka. Porodila Rafaela, což bylo docela hezké. Další výběr jmen měl nastat za týden, při nedělním obědě. „Tak co, už jste něco vymysleli?“ ptal se zvědavě manžel, jen co dojedl řízek velký přes celý talíř. Já napjatě mlčela, nechtěla jsem se dočkat zase nějakých pohrdavých impertinencí. Tentokrát se snacha zatvářila spokojeně a syn dokonce pyšně. Přikývl. Jméno už prý vymysleli a nehodlají na něm nic měnit! Nedočkavě jsem čekala, co uslyším. Když jsem jméno pro to miminko uslyšela, málem jsem omdlela. Zprvu jsem si dokonce myslela, že jsem se jen přeslechla. Vystrašený, či spíš úplně vyděšený výraz v manželově tváři ale hovořil za vše. „No to snad nemyslíte vážně! Děláte si legraci, co. Určitě!“ zvolala jsem prosebně, ale výraz ve tváři těch dvou bláznů mě přesvědčil o opaku. Moje vnouče se bude jmenovat…Ani to nemohu vyslovit!
Oba se na nás naštvali
Obě jména patří nechvalně proslulým filmovým hrdinům. Ošklivým a zlým! Se synem jsem se pohádala. Snacha se urazila a bez pozdravu odešla. Její manžel ji následoval. Ani ten dobrý oběd nedojedli, ani na výslužku nepočkali! Tak moc je naše reakce urazila. Ale co čekali? Že budeme jásat? Celou noc jsem rozčílením nespala. Nemohla jsem pochopit takovou bláznivinu. Přemýšlela jsem, jak jejich šílené rozhodnutí změnit, ale vůbec nic mě nenapadlo. Ráno jsme zkusila zavolat synovu nejlepšímu kamarádovi. Aby mu domluvil. On se ale jen smál. Prý jsou taková jména cool! Blázen jeden! Mojí poslední nadějí byla úřednice na matrice. Třeba by jim mohla takovou, s prominutím, pitomost zakázat?
Musím jim říkat jinak
Šla jsem za ní s bonboniérou a kytkou. Prosila jsem, přemlouvala, ale nebylo to nic platné. Předložila mi nějaký zákon a vysvětlila, že mnoho toho zakazovat nemůže. Moje poslední naděje vzala za své. Povoleno! Narodil se nám krásný vnouček s nejošklivějším jménem na světě. Začala jsem mu říkat Miláčku! Jeho pravým jménem jsem ho oslovit nedokázala! Po roce se vše opakovalo. Stejný postup, stejný scénář. Holčičce říkám Kočičko. S vnoučaty nechodím ani na pískoviště, aby se mě nikdo neptal, jaká mají děcka jména. Snacha mě hubuje a syn byl dokonce pár dnů naštvaný. Manžel mě utěšuje, že je jiná doba. Souhlasím, ale také závidím svým kamarádkám. Jejich vnoučata se jmenují hezky. Mají Terezky, Péti, Toníky nebo Kačky. A já? Cirkus jako z Hollywoodu! Tak alespoň, že jsou ti moji dva filmoví hrdinové zdraví. Až dospějí, určitě se nechají přejmenovat!
Marie B. (67), Moravská Třebová
