Změnil se hned, co odešel do důchodu. Z milého a usměvavého člověka byl rázem kakabus. Z vycházky vždy něco přinesl. Nepotřebné haraburdí nám brzy zaplnilo byt, ale manžel se ho nechtěl vzdát!

Na den, kdy manžel půjde konečně do důchodu, jsem se těšila snad víc, než on. Tedy, ne že by se také netěšil, ale všichni ho v práci přemlouvali, aby zůstal. Řidičů autobusu byl nedostatek a tak nikdo neměl zájem o jeho odchod.

A to i navzdory skutečnosti, že už, dle mého skromného mínění, svoji práci nezvládal tak dobře, jako doposud.

Dělal lidem naschvály

Neměl žádnou nehodu, to ne, ale občas ho někdo z cestujících naštval a můj prchlivý Marek nešel pro nějaké to peprnější slůvko daleko. Jeho cestující ho přestali mít rádi a psali na něho jednu stížnost za druhou.

Obzvlášť jedna starší paní na něho byla vysazená. Marek tvrdil, že jí ujel ze zastávky omylem, ale já si myslela svoje. Prostě, už měl všeho dost, a odpočinek potřeboval! Po stížnosti dostal jen pokárání a potom nic.

Také, co by kdo řešil, když zaměstnanců nebylo nazbyt! Bála jsem se, že se jednou porve nebo nabourá. Nedočkavě jsem počítala dny, kdy budu mít konečně klid! Kdy nebudu muset poslouchat ty věčné pracovní historky, podobající se sobě jako vejce vejci.

Domnívala jsem se, že si Marek pořádně odpočine a najde nějakého koníčka. Nebo klidně i brigádu. Ale jen na pár hodin v týdnu. Žádné od nevidím do nevidím se spoustou hodin přesčas.

Přinášel roztodivné věci

„Jdu se projít,“ oznámil mi hned první den svého nového života Marek a já nadšeně souhlasila. Čerstvý vzduch a pohyb mu udělá zaručeně dobře! A mně také, samozřejmě. Byla jsem totiž doma už delší čas, v pracovní neschopnosti po operaci páteře.

Trochu klidu jsem si po těch nervácích s manželem zasloužila. „Něco jsem našel. To bys nevěřila, co lidi dneska vyhodí!“ líčil nadšeně můj muž a táhnul jakousi bednu. Špinavou a oprýskanou. Byla v ní tahací harmonika. Proděravělá a zašlá.

Ani jsem si netroufla zeptat, co s ní bude dělat. Marek se tvářil tak výhrůžně, že mě všechny otázky přešly. Harmoniku i s bednou postavil do kouta, že ji někdy spraví. Další den přitáhnul rozbitou remosku a ten další pytel plný knížek.

Vypadaly dobře a zachovale, ale byly to nějaké vyřazené učebnice. Evidentně nikoho nikdy nezajímaly!

Nepomohlo ani dceřino utěšování

Ve svojí podivné činnosti pokračoval s neutuchající vášní. Časem svůj nový koníček vypiloval k dokonalosti. Měl svůj rajón, který stále rozšiřoval. Občas se dokonce o nalezené krámy pohádal s dalšími sběrači.

„Buď ráda, že nenosí plesnivé jídlo, nebo tak něco…“ utěšovala mě dcera, ale i na ní bylo vidět, že má o svého otce strach. Tedy, o jeho duševní zdraví. Bohužel, její utěšování bylo předčasné. Manžel jakoby ji slyšel.

O pár dnů později přinesl několik kynutých knedlíků. Prý pro kachny! Nahnilé ovoce, nakousané svačiny a dokonce i celé grilované kuře. Bylo jen trochu mumifikované, ale to manželovi nijak nevadilo. Naštěstí se ty lahůdky nechystal jíst.

Chtěl jimi krmit zvířata! Až několik odborných článků, které jsem našla na internetu, ho přesvědčilo, aby to nedělal. Od potravin přešel k časopisům. To bylo zvlášť nechutné!

Měla jsem už všeho dost

Ohmatané a ušmudlané časáky si bral do postele, kde se u nich náramně bavil. Obzvlášť, když našel dost objemnou zásilku čtení pro pány. „Z těch krasavic už budou dneska babičky, viď?“ poznamenala jsem jízlivě, ale on nedbal.

Mohl si z těch bohatě obdařených krasavic oči vykoukat! Všechny ty nové poklady nám brzy zaplnily byt až po strop. Předsíní už nešlo skoro projít, a v obýváku sotva zbývalo místečko na sezení. Snažila jsem se občas něco vyhodit, ale manžel měl o všem přehled.

Pamatoval si každičký krám, co kdy domů přitáhl. „Potřebovala bych léky na uklidnění. A taky na spaní. A možná i na vysoký tlak, hrozně mi buší srdce!“ hořekovala jsem u svého obvodního lékaře. Udiveně vzhlédnul od papírů a začal se vyptávat.

Jak trávím volný čas, zda sportuji a jak se stravuji. Jeho otázky mi nebyly milé. Doktor se tvářil, že si za svoje zdravotní potíže mohu sama!

Léky musíme užívat oba dva

„Musíte zhubnout! Cvičit! Jíst víc zeleniny!“ poroučel tak arogantně, že jsem nedokázala mlčet. Vyjela jsem na něco a hodně! „ Vám se to doktore řekne. Zkuste si bydlet v takovém chlívku jako já.

A potom si to povíme!“ Lékař udiveně zvednul obočí a já mu vylíčila, co se u nás doma děje. „Diogenův syndrom,“ zašeptal s nebývalým zájmem a hned si chtěl domluvit schůzku s manželem, Ale u nás doma! Prý, aby to viděl na vlastní oči.

Procházel se u nás jako v nějakém muzeu. Marek mu nadšeně ukazoval svoje poslední úlovky a lékař si je se zájmem prohlížel. Potom sednul ke kuchyňskému stolu a předepsal Markovi nějaké léky. Prý na zklidnění a lepší náladu.

O týden později byl manžel jako vyměněný. Ne, že by už domů nic netahal, ale občas něco i vyhodil. V obýváku je už zase pořádek a já se těším, až z našeho bytu zmizí poslední popelnicový poklad. To bude panečku důchod!

Růžena P. (62), Mladá Boleslav