Před několika lety jsem si koupila byt od jedné stařenky. Po nějaké době jsem zjistila, že mě nic lepšího nemohlo potkat.
Před deseti lety jsem se vrátila z Anglie, kde jsem žila pět let. Zpočátku jsem bydlela u svých rodičů, kteří mi ochotně poskytli útočiště, ale věděla jsem, že to tak nemůže trvat věčně, a tak, jakmile jsem si sehnala práci, začala jsem se poohlížet po nějakém bytě.
Věděla jsem přesně, co chci
Měla jsem poměrně jasnou představu, jak by měl byt vypadat. Chtěla jsem něco malého a útulného.
Neměla jsem v plánu koupit veliký byt. Bylo sice jasné, že jednoho dne budu mít rodinu, ale to byla píseň daleké budoucnosti. Hledala jsem něco menšího, ale útulného. Táta šel čas od času na prohlídku se mnou. Po pročítání desítek inzerátů a prohlídce několika bytů jsem nakonec na takový jeden byteček narazila.
Bytem proudila energie
Jednalo se o byt na konci města. Volala jsem na inzerát a sjednala jsem si prohlídku. Už po telefonu se zdálo, že paní, která byt prodává, je poměrně stará. V den prohlídky mi táta volal, že se omlouvá, ale že to nestihne. Šla jsem na prohlídku tedy sama. Otevřela mi velmi stará žena, která nedávno přišla o manžela. Byla to velice milá a přátelská stará paní. Ihned se se mnou dala do řeči a provedla mě bytem. Hned od první chvíle jsem cítila, že je v bytě mnoho lásky a energie. Ihned jsem věděla, že je to ten pravý byt pro mě.
Rozhodnutí bylo jasné
Stařenka se přiznala, že jí nedávno zemřel milovaný manžel a že půjde bydlet ke své dceři. Nechtěla jsem si nic rozmýšlet. Ten byt jsem chtěla. Staré paní jsem se také zamlouvala, a tak jsme si „plácly“. Dokonce mi dala ještě i slevu, a tak jsem si byt, díky spoření, které mi celý život rodiče vedli, mohla dovolit, aniž bych si musela brát hypotéku.
Nábytek v bytě zůstal
O necelý měsíc později jsem se už do toho kouzelného bytečku stěhovala. Šlo to ráz na ráz. Byt by si zasloužil rekonstrukci, ale neměla jsem kam spěchat, tak jsem se rozhodla, že se zatím do žádných velikých změn pouštět nebudu. Stařenka si vzala jen to nejnutnější a zbytek věcí v bytě nechala. Mně to nevadilo, protože vybavení k bytu velmi pasovalo.
Odpolední podřimování
Bylo tam i jedno veliké křeslo. Stálo v rohu obývacího pokoje. Jednou odpoledne, když jsem přišla z práce, jsem si udělala čaj a usedla do něj. Přivřela jsem oči a v tu chvíli se mi na malý okamžik zjevil nějaký stařík. Usmíval se na mě. Když jsem oči otevřela, nikdo přede mnou nestál. Bylo to zvláštní, ale usoudila jsem, že jsem asi na okamžik usnula a že se mi jen něco zdálo.
Dvojice na pohovce
Jako člověk, co miluje tanec, mi nedělá problém tančit i jen tak. V bytě byly parkety, a tak jsem si jednoho dne pustila hudbu a lehce jsem si tančila pokojem. Tanec je moje vášeň, takže se mu vždy zcela odevzdám. Roztočila jsem se na špičkách a znovu jsem přivřela oči. V tu chvíli mi před očima projel obraz dvou staříků, kteří seděli na sedačce, která byla v mém pokoji. Když jsem oči otevřela, nikoho jsem v místnosti samozřejmě neviděla.
Byla už po smrti
Ten zážitek mi však nedal spát. Neustále jsem měla ten obraz před očima, až mi nakonec došlo, že tu stařenku vlastně znám. Je to původní majitelka bytu. Nedávalo mi to však smysl. Proč vidím i ji, když ještě žije? Nedalo mi to a zkusila jsem jí jen tak zavolat, abych se zeptala, jak se jí daří. Telefon zvedla její dcera a velmi smutně mi oznámila, že její maminka před pár dny zemřela.
Cítila jsem jejich přítomnost
Bylo mi z té zprávy opravdu smutno. I když jsem stařenku neznala, byla velice milá a vycházela z ní láska, přátelství a pokora. Ten večer jsem si nalila skleničku cherry, posadila jsem se do starého křesla a pustila jsem si gramofonovou desku, kterou mi tam nechala. Když jsem dopila, vstala jsem a začala tančit. Tančila jsem po bytě jak šílená, když vtom jsem si všimla, že gramofon hraje dál, i když už se deska netočí. Jen jsem se nad tím pousmála, ale už jsem se ničemu nedivila, a tančila jsem dál.
Křeslo na památku
V bytě jsem pak bydlela ještě dalších pět let, než jsem poznala Viktora, ke kterému jsem se posléze nastěhovala a vzala si ho za muže. Doteď jsem přesvědčená o tom, že duše staříků se mnou v tom bytě přežívaly. Cítila jsem jejich energii. Možná jen díky tomu jsem se přestala bát své vlastní smrti. Volala jsem pak ještě jednou dceři té stařenky, abych se zeptala na jejich život. Vyprávěla mi, jak moc se milovali. Staré křeslo, které jsem si vzala s sebou k Viktorovi, a na kterém dodnes tak ráda sedávám, prý dělal manžel stařenky vlastnoručně. Nejspíš proto je dodnes plné jeho energie.
Veronika H. (47), Praha
