Domů     Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
6 minut čtení

Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči.

Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou.

Dědeček zemřel, když mi byly pouhé dva roky, tak jsem babičku k jeho hrobu vždy každou první sobotu v měsíci doprovázela. Pokaždé jsme mu na hrob položily květiny, zapálily za něj svíčku a babička mi pak vyprávěla, jaký byl. Díky jejímu povídání jsem dědečka svým způsobem poznala.

Pravidelné návštěvy

Tento zvyk – pravidelně navštěvovat hřbitov a vzpomínat na své blízké, kteří už odešli na věčnost, u mě přetrval i do dospělosti. Rodiče mi tragicky zahynuli při autohavárii, když mi bylo necelých čtyřicet let.

Od té doby jsem pravidelně, každou neděli, chodila k jejich hrobu. Občas mě doprovázel manžel nebo dcera. Povětšinou jsem ale na hřbitov chodila sama.

Pokaždé jsem očistila náhrobní desku, zapálila za rodiče svíčku a pak jsem dala průchod krásným a radostným vzpomínkám. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby tu byli zase se mnou.

Podivínský muž

Před několika lety se mi však na hřbitově přihodilo něco podivného. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Bylo podzimní odpoledne roku 2010. Venku bylo pošmourno, foukalo to tam a navíc i slabě mrholilo, ale já jsem se i přesto na hřbitov vydala.

Procházela jsem úzkou uličkou mezi náhrobky až dozadu, k místu, kde byli pochováni moji rodiče. Nevlídné počasí odradilo od návštěvy mnoho lidí, takže jsem skoro nikoho nepotkala.

Až teprve několik metrů od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího vousatého muže v brýlích, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.

Jakoby mě neviděl

Slušně jsem dotyčného pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Napadlo mě, že mě možná neslyšel. Vypadal podivně, trochu jako bezdomovec. Pak jsem si ale všimla, že má na sobě montérky.

Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, nejspíš hrobník.

Sice jsem ho tu předtím nikdy neviděla, ale na druhou stranu jsem zdejšího hrobníka vlastně ani moc neznala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem dál k hrobu mých blízkých. Na podivného hrobníka jsem už dál nemyslela.

Když jsem se ale o necelou hodinu později vracela toutéž uličkou zpátky, opět jsem na muže narazila. Čistil další hrob. Znovu jsem mu řekla „dobrý den“, ale ani tentokrát mi dotyčný neodpověděl. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu a alespoň mi kývnout na pozdrav. Nevychovanec, pomyslela jsem si, a šla si dál po svých.

Něco mumlal

Při další návštěvě hřbitova jsem onoho hrobníka znovu potkala. Opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem zamumlala „dobrý den“, ale už jsem ani neočekávala odpověď. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl a kývl mi na pozdrav.

Pak začal něco povídat, ale nebylo mu vůbec rozumět. Jen stěží jsem zachycovala jednotlivá slova. Navíc bylo šero, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. Všimla jsem si jen, že je dost bledý. Stála jsem rozpačitě na místě a nevěděla moc, co dělat.

Vybavovat se s ním, se mi vážně nechtělo. Naštěstí se zdálo, že to pochopil – najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci.

Setkání s podivným hrobníkem mi dvakrát příjemné nebylo, proto jsem se rozhodla, že zpátky půjdu jinou uličkou, abych ho už nepotkala. Hlavou mi však vrtalo, proč ho pokaždé vidím jen u těch dvou stejných hrobů.

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky na něj setřásla, a přidala do kroku, abych už byla co nejrychleji ze hřbitova pryč.

Už jsem ho nepotkala

Uběhlo několik týdnů a já jsem na podivínského hrobníka téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní brány, když jsem šla ke hrobu svých rodičů. Byla zima a mrazivo, ale obloha byla jasná a sluníčko krásně svítilo.

Když jsem procházela kolem těch dvou hrobů, docela se mi ulevilo, že tam tentokrát nikdo není. Došla jsem až k hrobu rodičů a jako obvykle jsem si s nimi tiše povídala. Líčila jsem jim, co je v mém životě nového.

Že se dcera dostala na vysokou školu a že s manželem pojedeme na jaře na víkend do Říma. Po půlhodině se do mě dala zima, tak jsem se zvedla a vydala se pomalým krokem zpět.

Díval se na mě z fotografie

Při zpáteční cestě mi zvědavost nedala a došla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni, a leknutím jsem zalapala po dechu.

Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se na fotografii jako omráčená. Oči mě nešálily – skutečně to byl on! Ale jak je to možné? Třeba to je syn nebo bratr zesnulého, napadlo mě. Jiné vysvětlení jsem neměla.

Pak jsem si ale přečetla datum, kdy onen muž zemřel, bylo to 20. 11. 2000. Uvědomila jsem si, že tentýž den – 20. listopadu jen o deset let později, jsem ho u hrobu viděla poprvé.

Že by snad desetileté výročí jeho smrti nějak probudilo jeho ducha, který teď bloudí po hřbitově?

S kým jsem to mluvila?

Stála jsem tam jako opařená, až jsem koutkem oka zpozorovala ženu, která si mě prohlížela. Přistoupila ke mně a zeptala se mě, zda něco hledám. Řekla jsem, že mě zajímá osud rodiny, která je zde pohřbená.

Paní byla sdílná a pověděla mi, že onen „hrobník“, byl kamioňák, a že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě leží jeho partnerka, která prý neunesla jeho odchod a spolykala prášky. Když jsem si uvědomila, co mi ta žena řekla, přeběhl mi mráz po zádech.

Naštěstí se mě už na nic dalšího neptala. Jen stěží bych jí asi vysvětlovala, že jsem se u toho hrobu v uplynulých týdnech potkala s mrtvým člověkem…

Božena Č. (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Byla to náhoda, když se maminka a tatínek potkali na seanci, na kterou původně ani jeden z nich nechtěl jít. Jako by je seznámili samotní duchové. Nebýt tajemných sil, nebyla bych zřejmě dnes na světě. Myslím tím kuriózní seznámení mých rodičů. Maminka se o tajemno zajímala spíše povrchně. Jednou se doslechla, že ve městě, kde žila, pořádá jedna paní spiritistické večírky. Kamarádka ji tehdy vy
2 minuty čtení
Nikdy jsem věštecké schopnosti neměla, najednou se mi ale všude začalo ukazovat stejné číslo. Pozdě jsem zjistila, že to je osudové datum a čas. Neměla jsem do té doby žádné zkušenosti s věštěním. Přišlo to náhle. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že vyhraju ve Sportce, uvěřila bych tomu spíš, než že se ve mně projeví věštecké schopnosti a já předpovím katastrofu. Když se to stalo prvně, byla jsem dom
3 minuty čtení
Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby. U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého. Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usín
5 minut čtení
V době, kdy jsem přestala věřit té nepříjemné věštbě, přišel šok ze strany, odkud bych to bývala nikdy nečekala! Kam až mi paměť sahá, moje kamarádka Vlasta se vždycky zajímala o výklady snů, čtení z ruky, astrologii a další podobné věci. Vykládala sobě i známým Na střední škole dokonce začala sama vykládat – nejprve karty jen pro sebe, později i pro svou rodinu a okolí. Její věštění jí s
3 minuty čtení
Když jsem přišla o muže, vnuk mi daroval k narozeninám kotě. I když kočky ráda nemám, nakonec jsem za ni byla ráda. S manželem jsme vychovali dceru Soňu, která nám dala tu největší radost – vnouče. Erik je mým světlem. Miluji ho celým svým srdcem. Byl vždy trochu jiný než ostatní děti v jeho věku. Chce znát odpověď na otázky, které mně samotné dělají problém. Je nebývale zvědavý a chytrý. Ta
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka