Domů     Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
6 minut čtení

Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči.

Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou.

Dědeček zemřel, když mi byly pouhé dva roky, tak jsem babičku k jeho hrobu vždy každou první sobotu v měsíci doprovázela. Pokaždé jsme mu na hrob položily květiny, zapálily za něj svíčku a babička mi pak vyprávěla, jaký byl. Díky jejímu povídání jsem dědečka svým způsobem poznala.

Pravidelné návštěvy

Tento zvyk – pravidelně navštěvovat hřbitov a vzpomínat na své blízké, kteří už odešli na věčnost, u mě přetrval i do dospělosti. Rodiče mi tragicky zahynuli při autohavárii, když mi bylo necelých čtyřicet let.

Od té doby jsem pravidelně, každou neděli, chodila k jejich hrobu. Občas mě doprovázel manžel nebo dcera. Povětšinou jsem ale na hřbitov chodila sama.

Pokaždé jsem očistila náhrobní desku, zapálila za rodiče svíčku a pak jsem dala průchod krásným a radostným vzpomínkám. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby tu byli zase se mnou.

Podivínský muž

Před několika lety se mi však na hřbitově přihodilo něco podivného. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Bylo podzimní odpoledne roku 2010. Venku bylo pošmourno, foukalo to tam a navíc i slabě mrholilo, ale já jsem se i přesto na hřbitov vydala.

Procházela jsem úzkou uličkou mezi náhrobky až dozadu, k místu, kde byli pochováni moji rodiče. Nevlídné počasí odradilo od návštěvy mnoho lidí, takže jsem skoro nikoho nepotkala.

Až teprve několik metrů od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího vousatého muže v brýlích, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.

Jakoby mě neviděl

Slušně jsem dotyčného pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Napadlo mě, že mě možná neslyšel. Vypadal podivně, trochu jako bezdomovec. Pak jsem si ale všimla, že má na sobě montérky.

Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, nejspíš hrobník.

Sice jsem ho tu předtím nikdy neviděla, ale na druhou stranu jsem zdejšího hrobníka vlastně ani moc neznala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem dál k hrobu mých blízkých. Na podivného hrobníka jsem už dál nemyslela.

Když jsem se ale o necelou hodinu později vracela toutéž uličkou zpátky, opět jsem na muže narazila. Čistil další hrob. Znovu jsem mu řekla „dobrý den“, ale ani tentokrát mi dotyčný neodpověděl. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu a alespoň mi kývnout na pozdrav. Nevychovanec, pomyslela jsem si, a šla si dál po svých.

Něco mumlal

Při další návštěvě hřbitova jsem onoho hrobníka znovu potkala. Opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem zamumlala „dobrý den“, ale už jsem ani neočekávala odpověď. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl a kývl mi na pozdrav.

Pak začal něco povídat, ale nebylo mu vůbec rozumět. Jen stěží jsem zachycovala jednotlivá slova. Navíc bylo šero, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. Všimla jsem si jen, že je dost bledý. Stála jsem rozpačitě na místě a nevěděla moc, co dělat.

Vybavovat se s ním, se mi vážně nechtělo. Naštěstí se zdálo, že to pochopil – najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci.

Setkání s podivným hrobníkem mi dvakrát příjemné nebylo, proto jsem se rozhodla, že zpátky půjdu jinou uličkou, abych ho už nepotkala. Hlavou mi však vrtalo, proč ho pokaždé vidím jen u těch dvou stejných hrobů.

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky na něj setřásla, a přidala do kroku, abych už byla co nejrychleji ze hřbitova pryč.

Už jsem ho nepotkala

Uběhlo několik týdnů a já jsem na podivínského hrobníka téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní brány, když jsem šla ke hrobu svých rodičů. Byla zima a mrazivo, ale obloha byla jasná a sluníčko krásně svítilo.

Když jsem procházela kolem těch dvou hrobů, docela se mi ulevilo, že tam tentokrát nikdo není. Došla jsem až k hrobu rodičů a jako obvykle jsem si s nimi tiše povídala. Líčila jsem jim, co je v mém životě nového.

Že se dcera dostala na vysokou školu a že s manželem pojedeme na jaře na víkend do Říma. Po půlhodině se do mě dala zima, tak jsem se zvedla a vydala se pomalým krokem zpět.

Díval se na mě z fotografie

Při zpáteční cestě mi zvědavost nedala a došla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni, a leknutím jsem zalapala po dechu.

Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se na fotografii jako omráčená. Oči mě nešálily – skutečně to byl on! Ale jak je to možné? Třeba to je syn nebo bratr zesnulého, napadlo mě. Jiné vysvětlení jsem neměla.

Pak jsem si ale přečetla datum, kdy onen muž zemřel, bylo to 20. 11. 2000. Uvědomila jsem si, že tentýž den – 20. listopadu jen o deset let později, jsem ho u hrobu viděla poprvé.

Že by snad desetileté výročí jeho smrti nějak probudilo jeho ducha, který teď bloudí po hřbitově?

S kým jsem to mluvila?

Stála jsem tam jako opařená, až jsem koutkem oka zpozorovala ženu, která si mě prohlížela. Přistoupila ke mně a zeptala se mě, zda něco hledám. Řekla jsem, že mě zajímá osud rodiny, která je zde pohřbená.

Paní byla sdílná a pověděla mi, že onen „hrobník“, byl kamioňák, a že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě leží jeho partnerka, která prý neunesla jeho odchod a spolykala prášky. Když jsem si uvědomila, co mi ta žena řekla, přeběhl mi mráz po zádech.

Naštěstí se mě už na nic dalšího neptala. Jen stěží bych jí asi vysvětlovala, že jsem se u toho hrobu v uplynulých týdnech potkala s mrtvým člověkem…

Božena Č. (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
S mužem jsme se přestěhovali na vesnici. První noc jsme zaslechli vytí psa z vedlejší zahrady. Bylo to divné, dům nebyl obydlený. Když jsme se s manželem Václavem blížili k šedesátce, dohodli jsme se, že se z města odstěhujeme. Opustili jsme náš byt a pořídili jsme si menší domeček na vesnici. Ruch velkoměsta nás zkrátka přestal bavit. Zatoužili jsme po klidu. Měli jsme štěstí, našli jsme malý
3 minuty čtení
Vracela jsem se o půlnoci autem domů. Zbývalo projet dvě křižovatky, když jsem během čekání na zelenou spatřila podivnou postavu v lese. Nikdy jsem se nebála řídit v noci. Po zážitku z minulého roku se ale leccos změnilo. Byl začátek prosince a u nás na horách už ležel metr sněhu. Vracela jsem se ze šichty kolem půlnoci. V tomto čase nebyl žádný provoz a zdálo se, že budu rychle doma. Dvě křižo
5 minut čtení
S manželem jsme se těšili na sraz se spolužáky ze střední školy. Během cesty jsme však zažili něco neuvěřitelného, nad čím zůstává rozum stát. S manželem jsme před lety zažili něco, co nám nikdo nevěří. Svezli jsme stopaře, což by nebylo nic divného. Jenže on se během jízdy záhadně vypařil z našeho auta. Oba jsme z toho byli vystrašení a neuměli jsme si to vysvětlit. Těšili jsme se na dávné
3 minuty čtení
Zdálo se mi, že balancuju nad propastí, náhle se ozval hlas, který mě nabádal k opatrnosti. Věděl, co se stane. Věštecké sny jsem nikdy neměla, vlastně se mi zdálo, že se mi sny vůbec nezdají. Proto mě překvapilo, když se jednou sen dostavil. A zrovna takový děsivý. Stála jsem ve velké výšce nad propastí a neměla se čeho chytnout. Jakmile jsem se podívala dolů, všechno se se mnou zatočilo. Rych
3 minuty čtení
Všichni v domě spali, zloděj by nás vykradl, kdyby ho nevyděsil obličej za oknem. Stále přemýšlíme, kdo to jen mohl být... O našem domě se od nepaměti vyprávělo, že jej chrání jeho první majitelka. Byla to naše praprateta Žofie, které dům kdysi dávno postavil její muž. Ten krátce nato zemřel ve válce. Žofie, která měla malé dítě, se z toho pomátla a skočila z nedaleké skály. Její dítě pak vycho
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Exkurze do dějin na zámku Benátky nad Jizerou
epochanacestach.cz
Exkurze do dějin na zámku Benátky nad Jizerou
Dominantou města je barokní zámek Benátky nad Jizerou, v jehož zdech se psaly dějiny a pobývali skuteční velikáni. Fenomenální dánský astronom Tycho Brahe tu prováděl svá slavná astronomická měření a za zavřenými dveřmi laboratoří hledal elixíry pro lidstvo. Došlo zde i k osudové spolupráci s jeho přítelem, slavným Janem Keplerem. Tímto historickým setkáním je inspirována
Mýty a rituály: Carpe Diem s Dionýsem
enigmaplus.cz
Mýty a rituály: Carpe Diem s Dionýsem
Věnuje lidem alkoholický nápoj, bujaré oslavy a radost ze života, ale i o mnoho tajemnější obřady, které dráždí lidskou zvědavost do dnešních dní. Co doopravdy představuje bůh, jemuž Římané říkají Bak
Upírka z Dunaje: Žena, která chodila po vodě
epochalnisvet.cz
Upírka z Dunaje: Žena, která chodila po vodě
Je pozdní noc a po hladině Dunaje kráčí žena. Neklesá, nezanechává vlny a pohybuje se tiše, jako by černá voda pod ní byla dlažbou. Muž, který ji z břehu pozoruje, ji údajně poznává, jenže Ruža Vlajna má být v tu chvíli mrtvá celé století. Vesnice Kisiljevo v severovýchodním Srbsku má s upíry nevyřízené účty.
Most mezi kuchyní a obývákem
rezidenceonline.cz
Most mezi kuchyní a obývákem
Kuchyňský ostrůvek je architektonický prvek, který propojuje funkci s estetikou, kulinářské zázemí s obývacím pokojem a práci s odpočinkem. V interiéru působí jako tichý koordinátor prostoru. Nabízí mnohem více než jen pracovní plochu. Může sloužit jako varné centrum, mycí zóna, úložný prostor nebo místo pro neformální stolování. V dobře navrženém interiéru se stává přirozeným komunikačním
Makový závin zvaný beigli
tisicereceptu.cz
Makový závin zvaný beigli
Český známe, ale už jste ochutnali makový závin z Maďarska? Suroviny Těsto 120 ml mléka 35 g kvasnic 150 g cukru 500 g polohrubé mouky 100 g sádla 100 g másla 2 vejce 1 lžička citrónov
Galapágy: Domov „strašidelných“ leguánů
21stoleti.cz
Galapágy: Domov „strašidelných“ leguánů
Galapágy, ekvádorské souostroví v Tichém oceánu, by se daly označit za jakési dračí království – a to přesto, že jejich název odkazuje na želvy. Mezi druhy endemickými pro tuto oblast totiž vyčnívají
Naše černá ovce v rodině
skutecnepribehy.cz
Naše černá ovce v rodině
Celá naše rodina byla vždy považována za slušnou, poctivou a pracující. Jenže pak stačily geny někoho jiného. Narodil se synovec a je to peklo. Měli jsme pevné zázemí, starali se o sebe navzájem a snažili se žít tak, abychom nikomu neubližovali, naopak spíš jsme pomáhali. Jenže všechno se začalo komplikovat, když si moje sestřenice Klára našla muže, který do
Utekl Napoleon ze Sardinie s ostudou?
historyplus.cz
Utekl Napoleon ze Sardinie s ostudou?
„Taková blamáž,“ vzteká se Napoleon Bonaparte 25. února 1793, když musí rychle zmizet zpátky na loď. Děla nechává na ostrově. Sotva stihne utéct. Nechybí mnoho a rozzuření Sardiňané by ho zajali. Naštěstí se za neúspěch nakonec najde jiný viník…   Francouzská flotila pod velením admirála Laurenta Trugueta (1752‒1839) vyplouvá v únoru 1793 z Toulonu. Mezi posádkou
Nakrmte své bolavé klouby
nejsemsama.cz
Nakrmte své bolavé klouby
V našem těle se nachází víc než stovka kloubů. Dokud fungují správně, tak si jich nevšímáme. Jakmile se ale objeví bolest či omezená pohyblivost, mohou kloubní potíže výrazně ovlivnit kvalitu života. Klouby jsou během života vystaveny velké zátěži, a proto je důležité se o ně starat. Kromě pravidelného pohybu a zdravého životního stylu mohou pomoci i
Partnerství Audi a Madonna di Campiglio posouvá exkluzivitu oblasti na další úroveň
iluxus.cz
Partnerství Audi a Madonna di Campiglio posouvá exkluzivitu oblasti na další úroveň
V prémiových alpských destinacích dnes už nejde jen o kvalitní sjezdovky nebo špičkové hotely. Stále větší roli hrají značky, které dokážou dotvářet charakter místa. Madonna di Campiglio to potvrzuje
Veřejná urážka Novákové jako poslední kapka?
nasehvezdy.cz
Veřejná urážka Novákové jako poslední kapka?
Tohle už zavání skutečně rozvodem. Herečka známá ze seriálu Ulice Sandra Nováková (44) a její muž, režisér Vojtěch Moravec (39), se už dřív pošťuchovali. Ale vždy to bylo v přijatelné rovině, maxim
Příběh ramínka na oblečení: Opravdu vzniká kvůli zapomenutému kabátu?
epochaplus.cz
Příběh ramínka na oblečení: Opravdu vzniká kvůli zapomenutému kabátu?
Jedna z nejznámějších historek tvrdí, že obyčejné ramínko na oblečení vzniká v roce 1903 jen proto, že zaměstnanec americké továrny nenajde volný věšák na kabát. Je to ale skutečně pravda? Historici upozorňují, že příběh je zčásti legendou. Moderní drátěné ramínko skutečně vzniká na začátku 20. století, jeho kořeny však sahají mnohem hlouběji a podílí se