Domů     Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
Hrobníkem byl dávno zesnulý muž
6 minut čtení

Na hřbitov jsem chodila vždycky ráda. Bylo to místo klidu, odpočinku a krásných vzpomínek na moje milované. Pak jsem tam ale jednoho mrtvého, jak chodí mezi náhrobky, uviděla na vlastní oči.

Někdo považuje hřbitov za pochmurné a depresivní místo. Pro mě však bylo symbolem klidu a míru. Na hřbitov v našem městečku jsem chodila pravidelně už jako malá holka s babičkou.

Dědeček zemřel, když mi byly pouhé dva roky, tak jsem babičku k jeho hrobu vždy každou první sobotu v měsíci doprovázela. Pokaždé jsme mu na hrob položily květiny, zapálily za něj svíčku a babička mi pak vyprávěla, jaký byl. Díky jejímu povídání jsem dědečka svým způsobem poznala.

Pravidelné návštěvy

Tento zvyk – pravidelně navštěvovat hřbitov a vzpomínat na své blízké, kteří už odešli na věčnost, u mě přetrval i do dospělosti. Rodiče mi tragicky zahynuli při autohavárii, když mi bylo necelých čtyřicet let.

Od té doby jsem pravidelně, každou neděli, chodila k jejich hrobu. Občas mě doprovázel manžel nebo dcera. Povětšinou jsem ale na hřbitov chodila sama.

Pokaždé jsem očistila náhrobní desku, zapálila za rodiče svíčku a pak jsem dala průchod krásným a radostným vzpomínkám. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby tu byli zase se mnou.

Podivínský muž

Před několika lety se mi však na hřbitově přihodilo něco podivného. Doteď nevím, co si o tom všem mám myslet. Bylo podzimní odpoledne roku 2010. Venku bylo pošmourno, foukalo to tam a navíc i slabě mrholilo, ale já jsem se i přesto na hřbitov vydala.

Procházela jsem úzkou uličkou mezi náhrobky až dozadu, k místu, kde byli pochováni moji rodiče. Nevlídné počasí odradilo od návštěvy mnoho lidí, takže jsem skoro nikoho nepotkala.

Až teprve několik metrů od místa, k němuž jsem mířila, jsem spatřila staršího vousatého muže v brýlích, který pečlivě čistil jednu náhrobní desku.

Jakoby mě neviděl

Slušně jsem dotyčného pozdravila, ale odpovědi se mi nedostalo. Napadlo mě, že mě možná neslyšel. Vypadal podivně, trochu jako bezdomovec. Pak jsem si ale všimla, že má na sobě montérky.

Z toho jsem usoudila, že to bude patrně nějaký zaměstnanec hřbitova, nejspíš hrobník.

Sice jsem ho tu předtím nikdy neviděla, ale na druhou stranu jsem zdejšího hrobníka vlastně ani moc neznala. Pokrčila jsem rameny a pokračovala jsem dál k hrobu mých blízkých. Na podivného hrobníka jsem už dál nemyslela.

Když jsem se ale o necelou hodinu později vracela toutéž uličkou zpátky, opět jsem na muže narazila. Čistil další hrob. Znovu jsem mu řekla „dobrý den“, ale ani tentokrát mi dotyčný neodpověděl. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu a alespoň mi kývnout na pozdrav. Nevychovanec, pomyslela jsem si, a šla si dál po svých.

Něco mumlal

Při další návštěvě hřbitova jsem onoho hrobníka znovu potkala. Opět u stejných hrobů. Ze slušnosti jsem zamumlala „dobrý den“, ale už jsem ani neočekávala odpověď. O to větší bylo moje překvapení, když se muž zvedl a kývl mi na pozdrav.

Pak začal něco povídat, ale nebylo mu vůbec rozumět. Jen stěží jsem zachycovala jednotlivá slova. Navíc bylo šero, takže jsem mu ani pořádně neviděla do tváře. Všimla jsem si jen, že je dost bledý. Stála jsem rozpačitě na místě a nevěděla moc, co dělat.

Vybavovat se s ním, se mi vážně nechtělo. Naštěstí se zdálo, že to pochopil – najednou se odmlčel, otočil se a dál se věnoval své práci.

Setkání s podivným hrobníkem mi dvakrát příjemné nebylo, proto jsem se rozhodla, že zpátky půjdu jinou uličkou, abych ho už nepotkala. Hlavou mi však vrtalo, proč ho pokaždé vidím jen u těch dvou stejných hrobů.

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky na něj setřásla, a přidala do kroku, abych už byla co nejrychleji ze hřbitova pryč.

Už jsem ho nepotkala

Uběhlo několik týdnů a já jsem na podivínského hrobníka téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si na něho vlastně zase až u hřbitovní brány, když jsem šla ke hrobu svých rodičů. Byla zima a mrazivo, ale obloha byla jasná a sluníčko krásně svítilo.

Když jsem procházela kolem těch dvou hrobů, docela se mi ulevilo, že tam tentokrát nikdo není. Došla jsem až k hrobu rodičů a jako obvykle jsem si s nimi tiše povídala. Líčila jsem jim, co je v mém životě nového.

Že se dcera dostala na vysokou školu a že s manželem pojedeme na jaře na víkend do Říma. Po půlhodině se do mě dala zima, tak jsem se zvedla a vydala se pomalým krokem zpět.

Díval se na mě z fotografie

Při zpáteční cestě mi zvědavost nedala a došla jsem až těsně k náhrobním deskám, o které se onen podivný muž tak pečlivě staral. Prohlížela jsem fotografie těch, kteří zde byli pochováni, a leknutím jsem zalapala po dechu.

Na jedné fotce byl totiž přesně ten muž, kterého jsem považovala za hrobníka! Dívala jsem se na fotografii jako omráčená. Oči mě nešálily – skutečně to byl on! Ale jak je to možné? Třeba to je syn nebo bratr zesnulého, napadlo mě. Jiné vysvětlení jsem neměla.

Pak jsem si ale přečetla datum, kdy onen muž zemřel, bylo to 20. 11. 2000. Uvědomila jsem si, že tentýž den – 20. listopadu jen o deset let později, jsem ho u hrobu viděla poprvé.

Že by snad desetileté výročí jeho smrti nějak probudilo jeho ducha, který teď bloudí po hřbitově?

S kým jsem to mluvila?

Stála jsem tam jako opařená, až jsem koutkem oka zpozorovala ženu, která si mě prohlížela. Přistoupila ke mně a zeptala se mě, zda něco hledám. Řekla jsem, že mě zajímá osud rodiny, která je zde pohřbená.

Paní byla sdílná a pověděla mi, že onen „hrobník“, byl kamioňák, a že zemřel při autonehodě. Ve vedlejším hrobě leží jeho partnerka, která prý neunesla jeho odchod a spolykala prášky. Když jsem si uvědomila, co mi ta žena řekla, přeběhl mi mráz po zádech.

Naštěstí se mě už na nic dalšího neptala. Jen stěží bych jí asi vysvětlovala, že jsem se u toho hrobu v uplynulých týdnech potkala s mrtvým člověkem…

Božena Č. (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Na našem dětském hřišti se už řadu let dějí podivné věci. Kdosi točí děti na kolotoči a houpá na houpačce. Děti se smějí a mávají. Ale komu? To my dospělí nevidíme. Na starém dětském hřišti se po večerech scházela divná společnost. Často se stávalo, že ráno byly všude střepy od lahví, a to bylo ještě to nejmenší. Hřiště bylo místem, kterému se normální lidé vyhýbali i za bílého dne, maminky s d
2 minuty čtení
Ten kufřík po dědovi jsem našla na staré půdě. Byly v něm i zvláštní kostky a kameny. Dědeček mi ve snu poradil, jak s nimi přilákat štěstí. Na půdu se mi lézt nechtělo, jenže babičce jsem to slibovala dlouho. Řekla jsem, že tam proberu staré věci, nepotřebné vyhážu a zbylé srovnám. „Najdeš tam taky kufr, co s ním tvůj děda projezdil svět. Je v něm spousta divných věcí. To víš, dědeček! Hrál
3 minuty čtení
S mužem jsme se přestěhovali na vesnici. První noc jsme zaslechli vytí psa z vedlejší zahrady. Bylo to divné, dům nebyl obydlený. Když jsme se s manželem Václavem blížili k šedesátce, dohodli jsme se, že se z města odstěhujeme. Opustili jsme náš byt a pořídili jsme si menší domeček na vesnici. Ruch velkoměsta nás zkrátka přestal bavit. Zatoužili jsme po klidu. Měli jsme štěstí, našli jsme malý
3 minuty čtení
Vracela jsem se o půlnoci autem domů. Zbývalo projet dvě křižovatky, když jsem během čekání na zelenou spatřila podivnou postavu v lese. Nikdy jsem se nebála řídit v noci. Po zážitku z minulého roku se ale leccos změnilo. Byl začátek prosince a u nás na horách už ležel metr sněhu. Vracela jsem se ze šichty kolem půlnoci. V tomto čase nebyl žádný provoz a zdálo se, že budu rychle doma. Dvě křižo
5 minut čtení
S manželem jsme se těšili na sraz se spolužáky ze střední školy. Během cesty jsme však zažili něco neuvěřitelného, nad čím zůstává rozum stát. S manželem jsme před lety zažili něco, co nám nikdo nevěří. Svezli jsme stopaře, což by nebylo nic divného. Jenže on se během jízdy záhadně vypařil z našeho auta. Oba jsme z toho byli vystrašení a neuměli jsme si to vysvětlit. Těšili jsme se na dávné
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Připadám si zase krásná
skutecnepribehy.cz
Připadám si zase krásná
Když jsem po letech potkala svoji studentskou lásku, Jiřího, zjistila jsem, že se i v seniorském věku dokážu červenat jako dospívající dívka. Ještě nedávno byl můj život uspořádaný jako krabice se starými krajkami. Rána patřila kávě a luštění křížovek, spíše ze zvyku než z potřeby si bystřit mozek. Občas se zastavila dcera s vnoučaty. Ta na chvíli udělala v bytě chaos a
Zvířecí dobroty: Proč patří ke králíkům mrkev?
epochaplus.cz
Zvířecí dobroty: Proč patří ke králíkům mrkev?
Opice si dá banán, ježek jablko, myška sýr. A co zajíc či jeho blízký kolega králík? Ti si samozřejmě pochutnají na mrkvi! Proč jsou podobné představy o potravě zvířat často spíš mýty? Pokud máte doma králíka, mrkev mu dát můžete. A nejspíš mu i bude chutnat, ovšem měl by ji mít jen jako občasný pamlsek.
Ledová expedice: Jak dostat kostku ledu na Saharu
epochalnisvet.cz
Ledová expedice: Jak dostat kostku ledu na Saharu
Arktický mráz, tři tuny ledu, jedno auto, tisíce kilometrů, písek a tropické vedro. To je ve zkratce zdánlivě nesplnitelná výzva, která se promění v úžasné dobrodružství a důkaz, že nic není nemožné.   Vše začíná na podzim 1958 jako hec. Rádio Luxembourg přichází s neobvyklou výzvou. Tomu, kdo dokáže dopravit ze severního polárního kruhu na
Snaží se Neužil zachránit manželství?
nasehvezdy.cz
Snaží se Neužil zachránit manželství?
Co nám tají herec ze seriálu Metoda Markovič Václav Neužil (46)? Modrooký fešák se prořekl, že musí docházet na terapie. Kvůli jakýmsi svým vnitřním problémům. Podle jeho tvrzení má potíž s tím, že
Grilované kuřecí špízy s dipem
nejsemsama.cz
Grilované kuřecí špízy s dipem
Šťavnaté kuřecí špízy se zeleninou patří mezi favority pro zahradní oslavy, neboť jsou lehké a hodí se k vínu i domácí limonádě. Ingredience pro 4 osoby: ● 600 g kuřecích prsou ● 1 červená a 1 žlutá paprika ● 1 červená cibule ● 150 g cherry rajčat ● 3 lžíce olivového oleje ● 1 lžička sladké papriky ● 2 stroužky česneku ● sůl ● pepř Na dip: ● 200 g řeckého jogurtu
Krveprolití na Dukle: Našel si Koněv obětního beránka?
historyplus.cz
Krveprolití na Dukle: Našel si Koněv obětního beránka?
„Jednou jsi nahoře, podruhé dole, i takovou podobu má válka,“ pomyslí si Jan Kratochvíl. Právě se dozvěděl, že už není velitelem svého armádního sboru. Ne, nechce neúspěch házet na jiné, pocitu křivdy se ale neubrání. O jeho schopnosti tu ovšem nejde. Sověti zkrátka musejí najít viníka…   Generál Heliodor Píka (1897–1949), velitel mise Československé armády
Bramborovo-sójová miska s vejcem
tisicereceptu.cz
Bramborovo-sójová miska s vejcem
Hodí se na pozdní snídani, takzvaný brunch. Suroviny na 4 porce 4 brambory vařené ve slupce 250 g sójového granulátu 1 kostka masového vývaru 2 stroužky česneku 4 vejce olej sůl pepř maj
8 důvodů, proč letos v létě vyrazit do Madonna di Campiglio
epochanacestach.cz
8 důvodů, proč letos v létě vyrazit do Madonna di Campiglio
Dolomity umí být dramatické, ale málokde je jejich krása tak snadno dostupná jako v oblasti Madonna di Campiglio. Stačí pár minut v lanovce a ocitnete se mezi skalními věžemi, horskými jezery a nekonečnými výhledy. Přinášíme tipy na osm zážitků, kvůli kterým stojí za to naplánovat si letní dovolenou právě sem. Madonna di Campiglio uhrane každé
Prostor, který roste s dítětem
rezidenceonline.cz
Prostor, který roste s dítětem
Je to svět, který se vyvíjí a proměňuje od prvních dětských krůčků až po dospívání. Správně navržený pokoj podporuje bezpečí, kreativitu, soustředění i odpočinek a reaguje na každou etapu života a specifické potřeby dítěte. Pro nejmenší je klíčová jednoduchost, měkkost a bezpečí, proto by pokoj miminka měl působit především klidně a útulně. Předškolní věk je
Věděli Američané o útoku na Pearl Harbor dopředu?
enigmaplus.cz
Věděli Američané o útoku na Pearl Harbor dopředu?
Ohlušující výbuch otřese Pearl Harborem. Je ráno 7. prosince 1941 a japonský útok mění americkou námořní základnu v peklo. Torpéda posílají lodě ke dnu, hladinu pokrývá hořící nafta a začíná jeden z n
Vodní hladina otisknutá do křišťálu
iluxus.cz
Vodní hladina otisknutá do křišťálu
Sklářský výtvarník František Jungvirt přichází s volným pokračováním svých autorských sběratelských kolekcí Garden Unique a rozšiřuje ji nyní o dva sběratelské unikáty s podtitulem Aquatic. Objekty z
Každý 25. z nás nosí v genech skryté riziko. Většina o něm nikdy neuslyší
21stoleti.cz
Každý 25. z nás nosí v genech skryté riziko. Většina o něm nikdy neuslyší
Geny jsou zvláštní archiv. Pamatují si příběhy našich předků po tisíce generací a občas v nich zůstane i chyba, která se tiše dědí dál. Je nenápadná. Nepůsobí bolest ani únavu. Člověk o ní nemusí vědě