Pomáhat zvířatům je moc hezké a záslužné. Když ale začala dávat dcera přednost svému útulku před vlastními dětmi, museli jsme zasáhnout!
Dcera byla na zvířátka vysazená už od školky. To si tenkrát přinesla živou myšku, kterou odchytla přímo na chodbě. Myška byla roztomilá a dcera nedala jinak, než že se bude o ni starat. Moc jsme tomu s manželem nevěřili, ale překvapila nás. Byla zodpovědná a starostlivá už tehdy!
Manžel byl rád
Jak rostla, přibývala zvířátka snad geometrickou řadou. Nestačili jí dva psi a několik koček, kterých jsme se nemohli nikdy dopočítat. Do její sbírky přibyli i nějací ti ptáčci, ježci, jedna zatoulaná želva a párek chameleonů. Nevadilo nám to, náš domek na vesnici skýtal dost místa pro všechny! „Buď ráda, že je holka taková. Jiné se jen šminkují a parádí, zatímco ona se stará o opuštěné tvorečky!“ domlouval mi manžel, když jsem si povzdechla, kolik dáme peněz za krmení. Nejrůznější druhy granulí, živí cvrčci, vitamíny a kdo ví, co ještě! To o pár let mladší syn byl pravý opak. Zvířete by si nevšimnul, ani kdyby o něho zakopnul! Zato motorky a auta ho dokázaly nadchnout na dlouhé hodiny. Vyučil se automechanikem. Manžel mu postavil velkou garáž, prý aby měl tu svoji malou jen pro sebe…
Potřebovala jen naši zahradu
„Mami, co bude s tou zahradou za domem?“ vyzvídala jednou dcera. Nasadila takový zvláštně vysoký hlas. Hned jsem poznala, že něco chce. Dělala to málokdy, ale když už, tak to stálo za to! Naposled, když byla na mateřské. Jejímu synkovi Lukáškovi nebyl ani rok a ona s manželem odletěla na měsíc do Vietnamu. Prý cestovat! Myslela jsem, že se snad oba zbláznili, ale nakonec jsem se málem zbláznila já. Z hlídání uplakaného vnoučka! Když porodila dcerku a po ní krátce ještě jednu, klidně se přihlásila na vysokou školu. Dálkově. Aby jí nezakrněl mozek! Teď chtěla po mě slib, že jí s manželem pozemek zahrady přenecháme. „Vybuduji psí útulek! Budu podnikat a ze svého zisku útulek podporovat. Už mám všechno vymyšlené!“ básnila nadšeně a mě její nápad nadchl. Všechno znělo skvěle. Logicky a reálně! Bohužel jen mně.
Byla jsem naivní
Všichni ostatní si ťukali na čelo. „Bláznivina!“ tvrdil manžel a já se na něho naštvala. „Člověk přece nemusí být skeptik! Musí si jít za svým snem!“ tvrdila jsem, ale on jen udělal výsměšnou grimasu. Jako že jsem ale velká naivka. Uběhlo pár měsíců a ze zahrady se ozvalo psí štěknutí. Tedy, ne, že by se naši pejsci neuměli ozvat, ale tohle štěkání bylo slavnostní. První pejsek z dceřina nového útulku se dokázal pěkně ozvat. Brzy byly krásné dřevěné kotce obydlené novými nájemníky. Rovných osm pejsků čekalo na nový domov. K práci mi přibyla další. Pomáhala jsem krmit i venčit. Manžel se ničeho neúčastnil. Schválně! „Ať si holka sní, co zavařila,“ smál se, když šel s vnoučaty na oběd do hospody. Já byla celý den v práci a dcera na ně neměla čas. Do jídelny její děti nechodily. Nebyly peníze!
Přednost mají zvířátka
„Mami, nezaložila bys mě?“ žádala mě dcera každý měsíc a já jako vždy kývla. Myslela jsem, že potřebuje pro děti na boty nebo nějaké školní pomůcky. Byla chudinka na všechno sama, od té doby, co ji opustil manžel. Nebo tedy, přesněji řečeno neopustil. Naopak. Nevrátil se z jedné ze svých exotických cest domů. Asi zapomněl, kde bydlí! Výživné po něm vymáhat nemohla, když ani netušila, v které zemi pobývá. „Tu máš,“ podávala jsem jí pětistovku. Popadla ji a zamumlala, že jeden z kocourů potřebuje vykastrovat a že potřebuje daleko víc. „Ale Lukášek potřebuje boty a holčičky taky!“ namítla jsem. Dělala, že mě neslyší. Možná to byla pravda, protože vlastní děti jakoby ji nezajímaly. Místo večeře měla na sporáku obrovský hrnec výsekového masa pro zvířata. Místo dobrot ke snídani lovila pinzetou z krabice živé cvrčky. A svačiny dětem připravovala výhradně ze zbytků od zvířat. Zbytek nastrouhané mrkvičky, odřezek jablíčka po želvě! Měla jsem toho právě dost.
Konečně se umoudřila
„Děti, jedeme na pořádnou dovolenou! Do hor! Na lyžovačku!“ oznámila jsem vnoučatům u pizzy, na kterou jsem je pozvala i s manželem. Děti mi ale nevěřily! Musela jsem jim dát slib na holý pupík, aby vzaly můj slib vážně! Dceři jsem dala nůž na krk. Do našeho příjezdu bude útulek přestěhovaný! Vyjednala jsem všem našim svěřencům místečka v útulku ve vedlejším městě. Nic jim tam nemělo chybět. Dcera se naštvala, ale nakonec mě poslechla. Bez mojí pomoci by provoz útulku nezvládla! Po návratu z hor bylo vše, jak má být. Vnoučata mají svoji mámu pro sebe a ta zase může postupně splatit dluhy, které si kvůli svému hodně drahému koníčku udělala. A my s manželem? Venčíme náš nový přírůstek. Vnoučkovo nové mini prasátko!
Jarka L. (59) Českolipsko
