Stálo mě to mnoho úsilí, než jsem si našla spolehlivého přítele. Sestra mi ho začala závidět a rozhodla se, že mě o něho připraví. Musela jsem se o něho poprat!

Se sestrou jsme obě vdovy. Dělí nás od sebe jen jeden rok a vždycky jsme si byly blízké. Skoro jako bychom byly dvojčata! Ne povahami, ale podobou. Obě drobné blondýnky s očima modrýma jako len! Ve škole si nás kdysi občas i pletli! V pubertě jsme se něco navyváděly…

Obě jsme vdovy

Maminka vždycky říkala, že kvůli nám zešedivěla už ve třiceti. Byla, na rozdíl od nás, tmavovlasá a robustní. Bůh ví, po kom jsme naši vizáž se sestrou zdědily! Vdaly jsme se obě brzy a oběma to v manželství klapalo.

I naši manželé se měli docela rádi, a tak jsme mohli trávit společné dovolené. Každé nám příroda nadělila po dvou dětech a čtyřech vnoučatech. Vždycky jsem měla za samozřejmé, že tomu tak zůstane navždy. Ale nestalo se tak.

Když sestra nečekaně ovdověla, podržela jsem ji nad vodou. Psychicky i finančně, protože splácela tehdy auto a obě děti měla ještě na škole. Mně tohle neštěstí postihlo o mnoho později, těsně před důchodem.

Můj muž onemocněl a nakonec strávil poslední půl rok života po nemocnicích. Hodně toho vytrpěl!

O chlapa jsem nemohla zavadit

Nebyla by to moje hodná sestra, kdyby mi všechnu péči a pomoc nevrátila. Chodila za mnou každý den, utěšovala mě a dokonce zaplatila společnou dovolenou. Bolest nezmizela, ale stala se snesitelnější. Naučila jsme se s tou prázdnotou v srdci žít.

Ani jsem netušila, že bych se uměla znovu zamilovat, ale stalo se. Ne nečekaně, plánovaně! To moje sestra přišla jednou s nápadem, že bychom neměly na stará kolena zůstávat samotné. „Najdeme si přítele.

Ideálně kamarády, abychom se mohly i nadále stýkat a jezdit na dovolené. Bude nám veseleji, než takhle, samotným dvěma ženským!“ navrhla a já nadšeně souhlasila. Absolvovaly jsme nějaké schůzky, ale stále to nebylo ono. Chlapů je všude dost, ale ten materiál!

Nějakého s pupkem nebo drobky ve vousech jsem nechtěla. Natož ségra. Ta byla vůbec vybíravá. Ve všem!

Zamilovala jsem se na první pohled

Až jednou. Přišel a já šla do kolen. Hned jsem věděla, že je to ON. Pan Dokonalý! Žádný krasavec a žádný mluvka. Sympaťák. Prostě chlap do nepohody. Zamilovala jsem se a čekala, že se bude sestra radovat se mnou. „Není to nějaké podezřelé? Možná má dluhy.

A možná je to podvodník!“ řekla mi uštěpačně, když jsem o něm básnila. Vymýšlela samé hrozné věci, aniž by ho za něco pochválila. Zarazilo mě to. Takovou jsem sestru neznala! Co se to s ní děje? Vůbec mě nenapadlo, že se v ní ozvala závist. Žárlivost.

Na tu myšlenku mě přivedl až můj Josef. „ Nechci tě urazit, ale nežárlí ne tebe ta tvoje sestra?“ zeptal se mě jednou nesměle. Po chvilce váhání přiznal, že z ní má divný pocit. Připadá mu, že ho svádí! Nevěřila jsem mu.

Dokonce jsme ho podezírala z intrikaření. Že mě chce mít jen pro sebe.

Chtěla ho svést

Sestru jsem bránila zuby nehty. Nemohla jsem uvěřit, že by něco takového byla pravda! Ale byla a můj Pepa jí sotva odolával. Vehnala jsem ho do její náruče! Urazilo ho, že na jeho názor nedám. Tak jí prý z trucu byl po vůli. A její vůle stála za to!

Byla jako utržená ze řetězu a nebrala si servítky. Prostě, proč to nepřiznat. Chtěla mého Pepu dostat do postele. Té svojí! Sváděla ho tak okatě, že by to trklo i slepého!

„Pepíčku, tohle jsem ti upekla!“ ševelila a strkala mému nebohému příteli pod nos pekáč s kachnou. Vláčela se s ním přes celé město, bláznivka. On ale k mému údivu její snahu oceňoval. „Ta je obětavá, viď? Ne jako ty, co kupuješ hotovky!“ vyčetl mi.

Potom se mu zase líbilo sestřino tričko a později i účes, který se akčně nechala změnit, potvora.

Jeho nevolnost si vyložila po svém

Vypuknul boj. Skoro na život a na smrt! Nic jí nebyla málo a mě také ne. Ale vítězství bylo stále v nedohlednu! Až jednou. Pepovi se udělalo špatně od žaludku. Měl asi žlučníkový záchvat, podle jeho nazelenalé barvy v obličeji.

Moje sestra ho chtěla zrovna naládovat nějakými vepřovými výpečky. „Dej si, pekla jsem je jen pro tebe!“ ševelila a vůbec si nevšimla, jak na tom Pepa je. On jen bolestivě syknul. Ona si ale to syknutí vyložila jinak. Jako pozvánku k líbačce!

Jen se k Pepovi naklonila, stala se hrozná věc. Obrátil se mu žaludek. Přímo do těch úžasně voňavých a mastných výpečků! „No dovol!“ zařvala ségra uraženě. „To si líbit nenechám!

To je urážka!“ rozčilovala se, ale zhroucenému Pepovi to bylo v tu chvíli úplně jedno. Ani se neobtěžoval po sobě uklidit. Když jsem ty dva uviděla, musela jsem se smát. Něco takového bych nikdy sama nevymyslela!

Naštěstí jsem ovládla a vycítila svoji příležitost. Pepíčka jsem uložila do postele a na čelo mu dala studený obklad.

Mojí lži uvěřila

„Tak co, sestřičko, jsi spokojená? Budeš o mého přítele pečovat? Ono je mu takhle špatně snad každý den. Jen to před tebou tají, aby se ti neošklivil. Je chudák velmi nemocný.

Po operaci ho budu muset ošetřovat dlouhé měsíce, a kdo ví, zda se uzdraví!“ lhala jsem zvesela, ale pro jistotu jsem si za zády překřížila ukazováčky. To se má dělat, když člověk nechce přijmout trest za velké lhaní.

Nebyla jsem pověrčivá, ale jistota je jistota. Sestra na mě chvíli nenávistně zírala. Jakoby přemýšlela, zda si vymýšlím, či nikoli. Já se ale tvářila nejdůvěryhodněji, jak to šlo. „Už jsem také unavená. Asi to s ním vzdám. Jestli chceš, Pepu si nech.

Já už nemohu!“ prohlásila jsem a byla si jistá, že tahle věta rozhodně. A taky jo. Sestra se zvedla ze židle a vystřelila ze dveří. Prý si najde někoho zdravějšího!

Líba P. (63), Písek