Osm let jsem se trápila tím, že se můj partner do rodiny nehrne a že mě jednou opustí. A tak jsem se prostě rozhodla, že se ho už ptát nebudu.
Tato šílená myšlenka se mi zrodila v hlavě během mých čtyřicátých narozenin. Máma se mě ptala, kdy už konečně bude babičkou, kdy se s Robertem vezmeme. Ptala se takovým tónem, jako bych snad za to mohla já! Jenže opak byl pravdou… Robert nejevil o rodinný život vůbec žádný zájem, a to ani po osmi letech, co jsme žili spolu.
Pohár trpělivost přetekl
Zatímco on byl spokojený, já cítila, jak mi nezadržitelně utíká čas. Proto jsem vzala jednoho dne osud do svých rukou. Nebýt mého sobeckého rozhodnutí, vím jistě, že by dnes naše jediná dcera neměla rodinu a já dva krásné vnoučky.
Impulsivní rozhodnutí
Když jsem tehdy po návštěvě u našich přijela domů, otevřela jsem si lahev červeného vína a pustila si film. Robert byl na služební cestě. Po první polovině lahve jsem už brečela jako želva. Tolik jsem o dítě stála a jen proto, že Robertovi vyhovoval jeho styl života, jsem ho mít nemohla. Už jsem toho měla dost! Dopila jsem lahev a dramaticky se vrhla do koupelny. Vzala jsem svou toaletní taštičku, kde jsem nosila antikoncepci a všechny tabletky jsem vyloupala do záchodu. Spláchla jsem je a cítila obrovskou úlevu.
Nic jsem neřešila
Druhý den jsem se snažila zapudit svou hříšnou myšlenku. Vzhledem však k tomu, že jsem v záchvatu opilosti zničila veškeré zásoby antikoncepce, které jsem doma měla, byla jsem bez nich. Za dva dny jsem běžela k doktorce pro recept. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla během té chvilky otěhotnět. Ponořila jsem se zase do práce a věnovala se svým koníčkům. Můj vztah s Robertem mezitím lehce chladl.
Dvě čárky
Uběhly asi dva týdny a mně se jedno odpoledne udělalo zle od žaludku. S hlavou v míse jsem si začala uvědomovat, co se asi děje. Jakmile mi to žaludek dovolil, sáhla jsem v lékárničce po těhotenském testu. Po několika minutách, kdy jsem rozmlouvala se svým svědomím, se objevila první fialová čárka a za ní následovala o něco slabší druhá. Odvrátila jsem hlavu a pak se znovu podívala. Ano, byly tam obě. Pohltila mě panika. Zatímco já už jsem to sladké tajemství znala, Robert nic netušil. Vůbec jsem nevěděla, jak mu o svém těhotenství řeknu. Nakonec to za mě vyřešil osud.
Usnula jsem na gauči
Čekala jsem na svého partnera schoulená pod dekou v obýváku a v ruce jsem svírala ten malý kousek štěstí. Jenže vyčerpání a nevolnost udělaly své a já usnula. Zbytek znám už jen z vyprávění. Robert přišel domů a vyděšeně se vrhl k pohovce, kde jsem spala. Nebylo totiž zvykem, že bych přes den polehávala. První, čeho si všiml, byl těhotenský test v mé ruce.
Rodinné štěstí
Když uviděl, že je pozitivní, měl prý slzy v očích. Na chviličku byl v šoku, ale ten rychle opadl. Pak se na mě vrhl a začal mě objímat. V ten okamžik jsem byla v šoku také. Čekala jsem cokoli, tohle ale rozhodně ne. Robert byl tak šťastný! Po dítěti už prý toužil dlouho, ale bál se toho důležitého rozhodnutí. Den, kdy se nám Nikolka narodila, byl nejšťastnější v jeho, i v mém životě. Já sice mám občas výčitky, že jsem rozhodla za nás oba, ale jak se zdá, bylo to správně!
Kateřina P. (70), Hradec Králové
