Na věštecké předpovědi jsem nikdy nevěřila. O lidech, kteří věštili z koule nebo četli z ruky, jsem si myslela své. Pak ale moje neteř Romana navštívila jednu esoteričku a nechala si předpovědět budoucnost…
Odjakživa jsem spíše materialista. Věřím jen tomu, co na vlastní oči vidím, nebo co si můžu osahat. Nikdy jsem si nenechala vyložit karty, horoskopy nečtu, a když moje kamarádky na střední škole vyvolávaly duchy, smála jsem se jim a považovala je za blázny.
Duchařina a věštění mi jsou zkrátka cizí a lidi, kteří se těmito záležitostmi zabývají a živí, mám za podvodníky. Nikdy bych k žádné kartářce nešla.
Šla ke kartářce
Moje neteř Romana je v tomto směru úplně jiná. Už jako malé dítě jí bavilo poslouchat a vyprávět tajemné příběhy a když pak trochu povyrostla, začala se více zajímat o věci mezi nebem a zemí a také o minulé životy nebo putování duší.
Pokaždé, když mi o tom chtěla povědět něco bližšího, jsem převedla řeč jinam. Věděla jsem, že bych se neubránila sarkastickým a ironickým poznámkám, a nechtěla jsem se jí dotknout.
Koncem minulého roku mi Romana sdělila, že si jde nechat předpovědět budoucnost ke kartářce.
Vyvalila jsem na ni oči a už jsem ji chtěla říct, že je to jen vyhazování peněz a nesmysl, ale nakonec jsem tato slova raději spolkla, a místo toho jsem zavtipkovala a řekla, že by nám ta paní mohla předpovědět výherní čísla ve Sportce.
Romana do mě zabodla pohled a řekla, že takovými věcmi se kartářky nezabývají. Prý jen člověku ukazují jeho možné životní cesty, a co ho na nich čeká, a říkají mu, kterým směrem by se měl v životě ubírat, aby byl šťastný a spokojený. Pokrčila jsem rameny. „Tak se hned nečil,“ usmála jsem se na ni a popřála jí hodně štěstí.
Věštila dobro i zlo
Den nato ke mně přišla Romana na návštěvu. Tvářila se podivně a byla zamlklá. Očividně nebyla ve své kůži. „Romčo, co se děje? Trápí tě něco?“ zeptala jsem se jí a postavila před ni hrnek s kafem. Romana se trochu napila a pak hrneček objala dlaněmi.
Nepřítomně zírala před sebe. „No tak,“ pobídla jsem ji. „Přece víš, že mi můžeš říct všechno.“ Romana se na mě podívala a přikývla. „Slib mi ale, že se mi nebudeš smát,“ řekla. „Dobře,“ kývla jsem a neteř spustila.
„Týká se to mé včerejší návštěvy u kartářky,“ začala. Polkla jsem a snažila se zachovat si vážnou tvář. „Byla to velice milá paní. Předpověděla mi hodně věcí. Říkala například, že mě čeká povýšení v práci, že příští rok potkám svou životní lásku a podobně.
Pak mi ale sdělila něco, co mi způsobilo mrazení po celém těle a co nemůžu vyhnat z hlavy.“ Neteř se odmlčela a napila se.
Svěřila mi své obavy
Visela jsem na ní očima. „Co? Co ti řekla?“ Romana se na mě podívala. Tvářila se znepokojeně a oči se jí leskly, jakoby potlačovala slzy. „Pověděla mi, že nás v rodině čeká náhlá smrt. Že do čtvrt roku někdo zemře.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je hloupost.
Přece tomu nevěříš. Vůbec jsi tam neměla chodit. Akorát jsi vyhodila peníze a teď nebudeš moct kvůli jejím řečem spát.“
Romana si povzdychla. „Možná máš pravdu,“ řekla nakonec. Když ode mě neteř o hodinu později odcházela, zdála se už o trochu klidnější.
„Nemysli na to, určitě si to jenom vymyslela, aby ti nahnala trochu strachu a přiměla tě, abys na sebe i své blízké dávala pozor,“ řekla jsem jí, když jsme se loučily. „Díky teto, měj se hezky.“ Romana se na mě usmála a seběhla po schodech k domovním dveřím.
Všechny jsem kontrolovala
I když nerada, musela jsem si přiznat, že ani mě ta věštba na klidu moc nepřidala. Najednou jsem se začala o ostatní víc bát. Snažila jsem se mít přehled o tom, kdo, kdy a kam jde a jestli se v pořádku vrátil.
Za nečekanou a náhlou smrtí jsem viděla nějakou nehodu. Možná někoho srazí auto, nebo utrpí nějaký úraz. Každou chvíli jsem někomu z rodiny volala, abych se ho zeptala, zda je v pořádku.
Za pár dní mě všichni považovali za přehnaně starostlivou a měli mých častých telefonátů plné zuby, ale vzhledem k tomu, že byly za dveřmi Vánoce, tak to trpěli a mlčky přecházeli.
Jediný, kdo měl pro mé jednání pochopení, byla Romana, protože se chovala podobně jako já. Naše „vyšilování“ ale možná bylo zbytečné. Uplynuly totiž tři týdny, oslavili jsme Vánoce, Silvestra i Nový rok, a žádné neštěstí se nestalo.
Zlé tušení
V polovině ledna však za mnou neteř přišla a tvářila se velice znepokojeně. Ihned jsem se strachovala, jestli se nepřihodilo něco zlého. Romana se mi svěřila s tím, že si dělá starosti o dědečka. Bylo mu už osmdesát let a bydlel sám.
Prý jí celý den nezvedá telefon.
Za jiných okolností bych se k této zprávě stavěla jinak a řekla bych, že si telefon třeba zapomněl v kapse kabátu, nebo že si nedal nahlas vyzvánění, ale stejně jako neteř, tak i já jsem si to ihned dala do souvislosti se znepokojivou předpovědí.
Tím spíš, že se blížil konec období, oněch tří měsíců, o kterém kartářka mluvila.
Přijely jsme včas
Můj neklid a obavy se stupňovaly, takže jsem večer zavolala Romaně a společně jsme se rozjely k dědovi domů. Bušily jsme na dveře, ale marně. Nikdo nám neotevřel.
Nakonec jsme zazvonily na správce domu, objasnily mu situaci a ten nám dveře otevřel rezervním klíčem. Dědu jsme našly ležet v kuchyni na zemi. Okamžitě jsme zavolaly záchranku a ta ho odvezla na oddělení intenzivní péče do nemocnice.
Lékaři nám sdělili, že děda utrpěl lehkou mrtvičku, a že i když je jeho stav vážný, prý se z toho díky včasné pomoci dostane. Kdybychom k němu ale ten večer nejely, dost možná by se nedožil příštího dne.
Karolína M. (50), Český Krumlov
