Při své povaze jsem to neměla s navazováním známostí s muži nikdy moc lehké. Jen si to vezměte: uzavřená intelektuálka, nesmělá, životem příliš nedotčená, se strachem z mužů… pěkně složitá kombinace.
Vystudovala jsem medicínu a po vysoké škole jsem se vrátila jako praktická lékařka do svého rodného městečka. Pociťovala jsem určité naléhání ze strany svého okolí: nenápadné narážky, kdy si najdu nějakého ženicha a podobně. Sama jsem rovněž vnímala, jak ve mně začaly tikat „biologické hodiny“.
Možnost poznat muže jsem měla i při své práci. Chodili ke mně na vyšetření nejrůznější typy, od zemitějších dělníků po obchodní zástupce. Já jsem se bezhlavě zamilovala do Martina. Ten se řadil spíš mezi ty první typy.
Na první pohled budil dojem, že životem neprochází bez problémů. Tmavé vlasy, tmavé oči, strniště vousů, svaly a tetování… naprostý protiklad mého „ideálu“. A přesto jsem v jeho přítomnosti prožívala mrazivé chvění a pocity patnáctileté studentky.
Martin to intuitivně záhy vycítil a nijak se netajil, že o mé zamilovanosti ví. Připadalo mi, že si se mnou hraje jako kočka s myší. To já jsem měla být sebevědomou, upjatou paní doktorkou, která má navrch – a přitom tomu bylo naopak.
První pozvání na schůzku jsem ještě odmítla… také proto, že jsem se bála, aby mě neslyšela Miluška, sestřička, která se mnou sdílela ordinaci. Při tom druhém jsme ale byli v místnosti s Martinem sami. Jeho pohled jasně dával najevo převahu. Podlehla jsem a tentokrát jsem se schůzkou souhlasila.
Hned od samého počátku tak byl Martin tím, kdo hrál v našem vztahu hlavní roli. Choval se tak, jak byl naučen a jak to odpozoroval ve svém prostředí. Trochu drsně a majetnicky, trochu obdivně a „slušně“. Naše láska měla všechny znaky známosti z malého města.
Za pár dní to o nás všichni věděli. Někteří lidé se divili, proč si „paní doktorka“ začíná s „obyčejným“ montérem, ale mně to bylo jedno. Prožívala jsem sladkou závrať z opětované lásky a nezabývala jsem se ostatními okolnostmi.
Martin ve mně – dříve zakřiknuté a nesmělé mladé dámě – probudil ženu se vším všudy. I když jsme někdy těžko hledali společné téma k rozhovoru, já jsem k němu vzhlížela s obdivem jako k nějakému polobohu.
Po dvou měsících navrhl, abych se přestěhovala do rodinného domku, kde žil se svojí matkou. Souhlasila jsem. Moji rodiče mi to nijak nevyvraceli, vlastně byli rádi, že někoho mám, ačkoliv si o Martinovi mysleli své.
První týden proběhl v poklidu, ale pak jsem začala zjišťovat, jak mi společné soužití nevyhovuje. Martin uplatňoval nároky manžela a hospodáře – ačkoliv jsme nebyli svoji. Chtěl mluvit do všeho:
kde mám nakupovat, co mám vařit… jednou si mě dokonce poslal pro pivo. Už se ke mně choval také s daleko menší úctou než na začátku. Jako bych se tím, že jsem se k němu přestěhovala, stala nějakým inventářem nebo služkou.
Kromě toho jsem zjistila, že Martin dost často a rád chodí do hospody. Na moje zájmy nebral vůbec ohled, návštěvu kina odmítl s tím, že by ho film nebavil a dal přednost fotbalu v televizi.
Když jsem chtěla jet na výlet, rozčílil se a řekl, že nebude zbytečně utrácet peníze. Ještě chvilku jsem se snažila sama sobě namlouvat, že se to nějak vystříbří. Martinovo chování však bylo den ode dne horší. Nakonec jsem tajně utekla.
Přišel si pro mě a snažil se mě po dobrém – a pak i po zlém – přesvědčovat, abych se vrátila. Nenechala jsem se do té pasti chytit podruhé. Martin pak definitivně ukázal svoji druhou tvář: rozšiřoval o mně pomluvy po celém městečku.
Dnes vím, že jsem se do takového typu vztahu neměla nikdy pouštět. Neubránila jsem se sebeklamu a vyhladovělá po lásce hltala jsem jí plnými doušky z pramene, který nebyl pro mě.
Prožila jsem krátký pocit štěstí, pár týdnů, kdy jsem si myslela, že jsem našla partnera pro život. Vystřízlivění bolelo. Až se znovu zamiluji, budu pečlivě zvažovat, zda se ke mně dotyčný opravdu hodí…
Jana (28), jižní Morava
