Byla jsem kvítko z čertovy zahrádky a pořádně jsem na to doplatila. Tak dlouho jsem chodila se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.
Po maturitě jsem dost řádila, dnes se za to stydím. Hrála jsem si s kluky jako kočka s myší. A ve zlém se mi to vrátilo, jak už to tak bývá. Chodila jsem po mejdanech a večírcích, jezdila pod stan či na nejrůznější chaty, kde to o večerech hodně žilo.
O prázdninách v jednom kempu na břehu Sázavy jsem se seznámila s Milošem. Byl to takový normální, prima kluk, férový, zkrátka mladík, se kterým by byl život snadný jako písnička. On byl senzační, to já jsem byla ta hloupá.
Představila jsem se mu pod falešným jménem, jen tak, z hecu. Řekla jsem, že jsem Jana Coufalová, to byla jedna holka z naší ulice, nebyla mi sympatická, nekamarádily jsme se, sotva jsme si říkaly ahoj.
Jenomže ten kluk byl tak úžasný, že jsem ke konci pobytu zjistila, že jsem do něj zamilovaná. Jenomže, co teď? Cožpak jsem mu mohla říct, hele, já ve skutečnosti žádná Jana Coufalová nejsem?“
Taková husa
Rozloučili jsme se. Byli jsme zamilovaní oba, slíbil, že mě co nejdřív vyhledá. Celou cestu domů vlakem jsem byla bílá jako křída a v duchu jsem se proklínala. Panebože, já jsem taková husa! Proč jsem to udělala? Proč si šlapu po štěstí?
Jiné holky v mém věku plánují svatbu, a já říkám chlapům falešná jména. No je tohle normální? Horečně jsem přemýšlela, jak Miloše neztratit, jak mu povědět co nejdřív pravdu. Měla jsem i jeho adresu.
Připravila jsem si dopisní papír se svým monogramem, dárek od táty, a hledala a nenalézala slova, a tak jsem psaní dopisu prozatím odložila. Nastal podzim a Miloš se do našeho městečka skutečně vypravil. Vyptával se na Janu Coufalovou a hravě ji našel.
Když mu přišla otevřít, zíral na ni jako tele na nová vrata. Koktal, že je to nějaké nedorozumění, že hledá jednu dívku, myslel si, že se jmenuje Jana Coufalová, ale asi se spletl. „To nevadí,“ řekla pravá Jana Coufalová. „Musíš být po dlouhé cestě unavený. Dáš si čaj?“
Bylo pozdě
A tak jsem přišla o lásku, která mohla být ta pravá. Začali spolu chodit, zanedlouho jsem je potkala. Miloš na mě vyvalil oči, já málem omdlela. Pak mi vyprávěl, jak mě tu hledal. Jana se tvářila jako kat. Pokorně jsem se omluvila a zmizela těm dvěma z cesty.
Nadávala jsem si, proč jsem si proboha aspoň nevymyslela nějaké neexistující jméno, třeba Kornélie Fíková. Ale bylo už na všechno pozdě.
Když jsem ty dva později potkávala, jak vedou kočárek a na řemínku psa a jak je jim spolu dobře, říkala jsem si, kéž bych byla někdy taky takhle šťastná. Tak šťastná jako Jana a Miloš.
Renata (61), severní Čechy
