Nebavilo mě posluhovat kolegům na pracovišti, ani doma manželovi a vnoučatům. Nezbývalo, než se nechat zavřít někam, kde se budu mít jako v bavlnce.
Uvař, obstarej, vyžehli mi…Manželovy neustálé příkazy nebraly konce. Od chvíle, kdy přestal pracovat a užíval důchodu, se všechno jen zhoršilo. Místo, aby mi povinnosti konečně ubyly, přibývaly snad geometrickou řadou!
Aby toho nebylo málo, přidala se k němu i naše vnoučata. Měla jsem je ráda, ale čeho je moc, toho je prostě příliš!
Všichni jen něco chtěli
Jedna vnučka potřebovala ušít šaty na maturitní ples, druhá upéct nějaký speciální dort pro kamarádku a vnuk zase uplést svetr. V práci to bylo obdobné. Dlouhé roky jsem montovala s několika chlapy na dílně takové malé motůrky. Práce mi vyhovovala.
V teple a sedě, puštěné rádio a příjemní kolegové. Jenže, moc si zvykli na můj servis. Vařila jsem jim kafe a dokonce připravovala svačiny. Vždycky ráno jsme si společně koupili rohlíky, salám nebo nějaký pochoutkový salát.
Já jim to chystala na talířky a roznášela. Normy se ale zdvihaly a já už nestíhala posluhovat. Musela jsem poctivě hákovat! „No Irenko, kde mám svačinku?“ ptal se jeden a druhý mě rovnou štípnul, víte kam…Nezdvořák!
Měla jsem všeho po krk
Mysleli to všichni dobře, dokonce se předháněli, kdo bude vtipnější…Ale já toho všeho měla dost. Na chvíli jsem nevydychla. Říká se, že sto krát nic umoří osla. Já toho byla příkladem! Ráno jsem sotva vylezla z postele, jak se mi nechtělo.
Nikoho jsem nemohla ani vidět! „Vezmi si dovolenou,“ zabručel manžel, když jsem mu vyčítala, že mi nechal plný dřez nádobí od oběda.
„Babi, nepřeháněj,“ odpověděl mi pohrdavě vnuk, když jsem konstatovala, že jeho svetr prostě nestihnu uplést v termínu, protože jsem unavená. Dovolenou, dovolenou, to se řekne! Jenže, kde na ni vzít?
Vydělávala jsem celkem dost a manžel měl důchod taky ucházející, ale museli jsme šetřit. Na brýle, zuby, léky a kdo ví, co ještě! Televize už taky dosluhovala, brzy bude potřeba i nová pračka, lednička… Bylo toho víc než dost!
Na doktora jsem udělala dojem
Ráno jsem před domem potkala sousedku. Měla nástup do nemocnice, čekala ji operace žlučníku. Politovala jsem ji, ale ona se jen vesele usmála. Mávla rukou: „Prosím vás, já se těším! Žlučníček mi vyndají raz dva, a potom už si budu užívat klidu a plné penze!
Konečně si odpočinu!“ Mluvila mi z duše. Skoro jsem jí záviděla! Hned jsem přemýšlela, co bych si nechala odoperovat, opravit nebo tak něco. Jediné, co mě napadlo, byly moje pocuchané nervy. „No to je ono!
Budu moct odpočívat i bez operace!“ U lékaře jsem vylíčila, jakou mám depresi. Černé myšlenky. Chuť na sebevraždu, nebo alespoň malou vraždu! „Ale to je skoro na hospitalizaci!“ zvolal udiveně lékař a chtěl mi nacpat nějaké pilulky na zklidnění.
Já ale přikývla. Jako že se klidně nechám zavřít do blázince!
Vím, kam půjdu
Chtěla jsem na nějaké hezké psychiatrické oddělení. Někam, kde na mě budou hodní a soucitní! Můj hodný doktor si mi netroufnul odporovat. Co kdybych si kvůli němu něco udělala! Na psychiatrii jsem se měla jako v ráji. Skvělé jídlo, žádné mytí nádobí.
Odpoledne vycházky v parku a dokonce i jízda na koni. Po tom jsem toužila už dávno, podívat se na svět z koňského hřbetu! Psychoterapie mi otevřela oči. Musím se starat víc o sebe, a ne stále jen o ostatní!
Skoro se mi chtělo plakat, když jsem musela odejít domů. Byla jsem ale odpočatá a myšlenky na sebevraždu mi už nikdo nevěřil. Doma jsou teď na mě hodní. Kdyby ne, vím, kam zase půjdu!
Irena S. (59), Kladno
