Manžel onemocněl a mně zbyly jen oči pro pláč. Z čeho zaplatit vnučce svatbu, opravu starého auta a kde vzít na nové brýle? Přemluvila jsem manžela, aby šel znovu do práce. Jen na oko!
Vlastně o to oko šlo. Manžel několik let pracoval v týmu ostrahy a byl nad míru spokojený. Do vzdáleného města je zaměstnavatel nechal vozit autobusem, a o nočních je dokonce zásoboval kávou ve velkých termoskách a dvěma velkými svačinami.
Manžel se na ně vždycky těšil. Na svoje milované křupavé bagety s velkým množstvím šunky a sýra!
Pořád se jen cpal
Časem kvůli nim začal dost přibírat. Aby ne, když jedl celý den a v noci zase! Možná k tomu přispěla i jeho nadváha, ale začal mít problémy s očima. „Musíte na operaci, potom dodržovat klid a zhubnout!“ oznámil mu lékař nekompromisně.
Bohužel zapomněl dodat, že ten klid může trvat i několik měsíců. Milan všechna nařízení dodržoval, dokonce byl i rád, že se může hezky doma povalovat, ale stav jeho očí se nelepšil. Na to jedno neviděl vůbec a to druhé měl stále červené a uslzené.
„Pomohla by vám druhá operace, ale je to risk!“ krčil rameny lékař a hnal manžela na váhu. Naštěstí přece jen pár kilo zhubnul, když v noci spal a nezřízeně se necpal. Po té druhé operaci, ke které se manžel statečně odhodlal, se začal jeho zrak lepšit.
Pomalu, ale stále. „Vidím čím dál líp!“ pochvaloval si, ale konce neschopenky se ne a ne dočkat.
Do práce mě pustit nechtěl
„Milane, jsme skoro na mizině. A to jsme naší vnučce slíbili zaplatit svatbu!“ povzdechla jsem si zoufale. V důchodu už jsem si odkroutila první půl rok a chystala se manželovi navrhnout, že si nějakou práci najdu. Nelíbilo se mu to. Kdo by se o něho staral?
Kdo vařil a nakupoval? Všechno byla jen a jen na mě. O měsíc později se nám rozbilo naše letité autíčko. Nikam daleko jsme už s ním nejezdili, ale na nákupy bylo dobré. Teď jsem musela tahat nákupy v ruce! Bylo to k zoufání.
Hlavně ty lahve s pivem byly pro mě čím dál těžší. A taky mrkev, kterou do sebe manžel ládoval kvůli očím. Už mi připadal nějaký do oranžova, ale asi jsem si to jen namlouvala. Občas jsem měla na něho vztek.
Kdyby do sebe necpal všechno, co mu letělo kolem nosu, nemusel by mít vysoký nitrooční tlak a takhle dopadnout!
Známky byly bezcenné
„Milane, takhle to dál nejde. Musíme něco vymyslet. Třeba bychom mohli prodat byt a přestěhovat se do menšího? Za ten náš vrak nic nedostaneme a šperky také žádné nemám. Milan si jen povzdychnul a z šuplíku vytáhnul svoji sbírku známek.
Podal mi ji a nařídil, abych s ní zašla do antikvariátu. Prý tam vykupují všechno! Pán za pultem zběžně prohlédl lupou prvních pár stránek a bez zájmu album odsunul. „Nemá to žádnou hodnotu.
Maximálně pár stovek, víc ne!“ tvrdil a tvářil se, jako bych byla nějaká školačka. Jako bych mu nutila něco, o co vůbec nestojí. Popadla jsem album a bez pozdravu odešla. Měla jsem vztek na celý svět!
Na toho namyšleného antikváře, na sebe, k čemu jsem se nechala dohnat, i na manžela, že si hrál na sběratele a nic cenného nikdy nesehnal.
Vše vyřešil jednoduchý nápad
„Půjdu do práce, ať si vaří, co chce! Umínila jsme si a přidala do kroku. Asi se mi okysličil mozek, či co, ale těsně přede dveřmi jsem dostala nápad. „Milane, nesu ti ty tvoje známečky zpět, už je nepotřebujeme!“ volala jsem radostně na manžela.
Udiveně se zvedl od televize a šel si poslušně vyslechnout můj plán: „Budeme pracovat společně. Ty si můžeš přece brát jen noční. Já na ně budu jezdit s tebou. Obejdu tvůj rajón a ty se budeš tvářit, že jsi ho obešel sám.
Budu tvoje neviditelná pomocnice!“ Milan na mě koukal trochu vyjeveně, ale potom se rozesmál. Prý se diví, že ho to nenapadlo dávno! „Ale bagetky mi necháš, viď. Už se na ně těším!“ vymínil si a mně jeho drzost ani nestála za odpověď. Zbývalo jen ukončit neschopenku a dojít si zamluvit noční služby.
Tajná práce mě moc baví
První noční směna byla pro mě nejhorší. Hrozně jsem se bála! Milan měl za noc třikrát obejít velké staveništěm, zkontrolovat dvě budovy a také několik vjezdů do objektu. V noci, jen s baterkou, to byla víc než strašidelná procházka!
Když nade mnou přeletěl nějaký obrovský pták, málem jsem leknutím omdlela. Ale časem jsem si zvykla. Čerstvý noční vzduch, zářící hvězdy nad hlavou a k tomu dobrá káva s kousíčkem té vyhlášené bagety… Tak hezké noci jsem nezažila ani zamlada na dovolené!
„Pracujete pilně a jste spolehlivý. Nevynechal jste jedinou službu!“ chválil manžela jeho šéf a napsal mu velké prémie. „Hurá, na vnuččinu svatbu si mohu pořídit i nové šaty!
A když nám to takhle půjde dál, zmůžeme se i na nějaké zánovní autíčko!“ radovala jsem se a manžel se mnou. Stala se ze mě neviditelná pomocnice a moc mě to baví!
Míla N. (64), Příbram
