Naši mladí potřebovali pomoc, když oba přišli o práci a neměli z čeho živit děti. Nastěhovali se k nám, ale ten ruch a hluk se nedal vydržet. Prchli jsme s manželem do zahradní chatky.
Neprožívali jsme zrovna lehké období. Manžel onemocněl a musel dvakrát za sebou do nemocnice. Navštěvovala jsem ho každý den, ale večer byla z těch návštěv notně utahaná. Nemocnici jsem totiž měla přes celé město a potom ještě ty dlouhé chodby, než člověk dorazil na to správné oddělení. Byla jsem šťastná, když ho konečně propustili a já se o něho mohla starat hezky doma!
Nebyl to dobrý nápad
Radovala jsem se, že nejhorší máme za sebou, když přišel syn s tím, že dostal výpověď v práci. „Snižují se stavy, možná celý podnik zavřou!“ pokrčil rameny smutně a potom dodal: „Nejhorší je, že Veronika bude taky nezaměstnaná.“ Veronika byla moje snacha, jeho žena. Pracovala jako kadeřnice a už dlouho tušila, že k něčemu takovému dojde. Lidé k nim prý chodili čím dál méně. Šetřili a stříhali se asi sami v koupelně. Synovi jsem samozřejmě přislíbila pomoc, ale věčně jsme jeho rodinu s třemi dětmi podporovat finančně nemohli. A práce nikde v okolí nebyla. „Mohli by se nastěhovat k nám,“ navrhnul manžel, když jsem lamentovala, kolik jsem do synovy rodiny investovala. „Alespoň na čas, než si seženou práci!“ dodal a mně se jeho nápad líbil. Vůbec mě nenapadlo, že budeme litovat. Oba!
Hluk mi lezl na nervy
Náš návrh jsme přednesli synovi a ten souhlasil. Prý už je to s manželkou taky napadlo, ale ostýchali se nám to navrhnout! Stěhování proběhlo rychle, protože veškerý nábytek nechali mladí ve svém původním bytě. Pronajali ho několika studentům a tak získali celkem bezpracný příjem. Alespoň jsme si to z počátku všichni mysleli. Realita byla totiž bohužel úplně jiná! „Babi, dědo, tati, mami!“ znělo bytem, jen co naše vnoučata otevřela oči. Asi bych to neměla říkat, ale už po týdnu mi to jejich volání začalo jít na nervy. Snacha zachovávala klid a synovi to bylo jedno. Přání a požadavky těch tří rozjívenců jsme museli plnit my. Děda a babička! A bylo jich dost. Péťa potřeboval pomoct s úkoly, Anežka něco zašít a ta nejmenší, Klárka, vyžadovala neustálou pozornost. Z věčného čtení pohádek a hraní stolních her jsem byla úplně vyčerpaná!
Myslela jsem, že blázní
„Takhle jsme si to nepředstavovali, viď?“ povzdychnul si jednou večer manžel, když jsem mu masírovala záda kafrem. Hrozně ho totiž bolela, protože musel dělat Klárce velblouda, a vozit ji na čtyřech po bytě. Měl pravdu. Nehádali jsme se, a vlastně se i dobře snášeli. Jen ten věčný chaos už pro nás nebyl. Toužili jsme po klidu a hlavně, tichu! „Přece ty mladé nevyhodíme, to jim nemůžeme udělat,“ namítla jsem zoufale, protože jsem neviděla nikde žádné řešení. I manžel byl bezradný. Až za pár dní přišel s nečekaným návrhem: „Odstěhujeme se my, a syna s rodinou tu necháme. Všichni budeme spokojení!“ tvrdil, ale mně se to nezdálo. Kam bychom se na stará kolena stěhovali? On ale byl už rozhodnutý: „No přece na zahradu, kam jinam!“ Koukala jsem na něho, zda se nezbláznil. Zahrádku jsme měli hned za městem, kde byla docela šikovná chatka, tak pro dva. Žádný zázrak to nebyl, ale v našich očích byla nádherná. Malá kuchyňka, hezká koupelna se sprchou a hlavně – úplné ticho. Na zahrádce zpívali ptáčci a šuměl větřík.
Připadala jsem si jako v ráji
Hned ten samý den jsme se přestěhovali. Mladí nám slíbili, že nás budou chodit navštěvovat. Nerozmlouvala jsem jim to, ale tajně doufala, že to nebude každý den! Toužila jsem po klidu. Několik prvních týdnů jsme si nepustila ani televizi s mými oblíbenými seriály. Manžel se překvapivě pustil do zahrádkaření, které ho nikdy před tím nebavilo. Asi proto, že na té zahradě bydlel. „Haničko, tamhle postavím včelín a tamhle zase založím pořádný kompost. Budu pěstovat dýně na tu tvoji vynikající polévku!“ plánoval a já jen mlčky kývala. Připadala jsem si jako boháč. Měla jsem svoji vilu i se zahradou! A možná i s bazénem, i když jen tím malým, nafukovacím.
Hana T. (63), Prostějov
