Co nás čeká v posledních chvílích života? Komu pohlédneme do tváře? Před lety jsem byla svědkem toho, jak si pro umírající ženu přišla děsivá bytost!
Odmalička jsem byla poměrně zdravá a naštěstí jsem v nemocnicích za svůj život moc nepobývala. Všeho všudy jsem musela být hospitalizována pouze třikrát.
V době dospívání kvůli operaci slepého střeva, ve třiceti letech, když jsem rodila, a pak až když mi bylo padesát jedna let a utrpěla jsem zranění na lyžích, které si vyžádalo operaci kolene. Poté jsem už do zdravotnických zařízení jezdila jenom na návštěvy. To se ale mělo změnit…
Musela jsem na operaci
Krátce před mými šedesátými narozeniny jsem začala mít zdravotní problémy a lékaři mi doporučili operaci žlučníku. Neměla jsem z toho žádný velký strach, věděla jsem, že v dnešní době už se jedná o rutinní záležitost.
Po několika základních předoperačních vyšetřeních a konzultaci s lékařem, který mi vysvětlil všechny podrobnosti zákroku jsem nastoupila do nemocnice.
Těšila jsem se domů
Na pokoji jsem byla se dvěma staršími ženami. Jedna z nich předtím strávila nějaký čas na jednotce intenzivní péče, protože měla nějaké pooperační komplikace. Na rozdíl od té druhé „spolubydlící“ se mnou moc nekomunikovala.
Byla taková uzavřená, když jsem se jí na něco zeptala, odpověděla mi krátce a stručně, většinou v jedné větě. Bylo mi to líto, ale samozřejmě jsem respektovala, že chce mít své soukromí a klid.
Když potom tu druhou, hovornější, propustili, už jsem se opravdu těšila domů. Naštěstí jsem neměla žádné pooperační problémy a vše se dobře hojilo, tak mi lékař slíbil, že mě pustí už za dva dny.
Rychle jsem se zotavovala
Během doby v nemocnici jsem si hodně četla, poslouchala jsem muziku a snažila se zkrátit si dlouhý čas také pletením a hraním pasiánsu na notebooku, který mi syn přinesl.
Bolesti jsem žádné neměla, v noci jsem většinou spala dobře, takže jsem nemusela brát ani žádné prášky. Proto mě překvapilo, když jsem následující noc procitla do tmy, která mě obklopovala.
Do pokoje vstoupila tajemná bytost
Něco dramatického se mi zdálo, a tak jsem si hned neuvědomila, kde to jsem. Pak mi došlo, že ležím v nemocničním pokoji. Moje „spolubydlící“ se nacházela na protějším lůžku. Zdálo se mi, že je hodně neklidná, ze spaní bolestně sténala.
Rozhodla jsem se, že přivolám sestřičku. Než k tomu ale došlo, stalo se něco hrůzného! Ačkoliv byly okna i dveře zavřené, do temné místnosti vstoupila nějaká postava. Obklopovalo ji mdlé bílé světlo. Blížila se k lůžku té paní naproti.
Leknutím jsem úplně přestala dýchat a jenom jsem fascinovaně hleděla na to, jak pomalu kráčí. Ta bytost na sobě měla bílý plášť, který jí sahal i přes hlavu. Jakmile se otočila tváří ke mně, jen stěží jsem potlačila výkřik.
Setkání se Smrtí
Místo obličeje jsem spatřila bílou rozšklebenou lebku. Nebyla jsem schopná se pohnout, ani ze sebe vydat hlásku. Přízrak přistoupil k posteli druhé pacientky. Končetinou, kterou tvořily jenom kosti, se tajemný návštěvník dotkl těla oné ženy.
Paní už byla zticha a vůbec se nehýbala. Postava se pak vydala směrem ke mně a já jsem si pomyslela, že je to moje poslední hodina. Na půli cesty od protějšího lůžka se ale najednou přízrak rozplynul.
Děsivý zážitek jsem si nechala pro sebe
Teprve tehdy jsem byla schopná zavolat noční službu. Lékaři už mohli konstatovat pouze to, že pacientka v mém pokoji zemřela.
O tom, co jsem předtím viděla, jsem raději nikomu nic neřekla, sama jsem všemu odmítala věřit a potřebovala jsem čas, abych ten děsivý zážitek dokázala vstřebat. Podvědomě jsem ale cítila, že ten přízrak byla sama Smrt, která si pro nemocnou ženu přišla.
Noční výjev mi nedal spát
Obrázek kostlivce s kosou, který si přichází pro umírající lidi, jsem samozřejmě znala z různých strašidelných příběhů nebo filmů.
Ta postava, kterou jsem oné noci viděla sice žádnou kosu neměla, ale jinak skoro přesně odpovídala představám, jaké o zosobnění Smrti lidé mají. Až do rána jsem nedokázala usnout a stále jsem musela na ten příšerný noční výjev myslet.
Nejvíce mě děsilo, že až se jednou naplní můj čas, tak se u mě stejný přízrak rovněž objeví.
Druhé setkání
V nemocnici jsem pobyla ještě jeden den a jednu noc. Celou tu dobu jsem mlčela a prožívala pobyt jako v těžkém snu. Následujícího večera jsem šla pozdě večer na toaletu, která byla naproti mému pokoji. Bála jsem se, ale jít jsem musela.
Na chodbě se mi zdálo, že jsem postavu Smrti opět na krátkou chvíli zahlédla. Dodnes jsem přesvědčená, že to tak bylo, protože té noci zemřela na oddělení další pacientka!
Strachu se nezbavím
Po návratu z nemocnice domů trvalo ještě několik měsíců, než jsem se odhodlala s děsivým nočním zážitkem svěřit manželovi a kamarádce.
Zatímco manžel všechno vysvětloval účinkem léků, na které jsem nebyla zvyklá, kamarádka mi uvěřila a dokonce se mnou tu příhodu i opakovaně rozebírala.
A stejně jako já, i ona je ochromená hrůzou při představě, že se s tou hrozivou bytostí jednoho dne sama setká.
Jana H. (66), Praha
