V životě jsem se už mockrát spálila a spletla se ve vlastním úsudku. Udělala jsem pak zbytečné chyby a zkomplikovala si život. Doufám, že se to změní.

Paní Amélie vypadá vážně podivuhodně. Celá v černém hábitu, dlouhé tmavé rozevláté vlasy. A neskutečně pronikavý pohled. Trochu mi je úzko. Dlouho jsem se takovému setkání s tajnými vědami bránila.

To až překotné události v mém životě, mě nakonec zahnaly do úzkých. Měla jsem dojem, že jsem se ocitla na životní křižovatce. A jak dál? Kdo mi měl zodpovědně poradit, když já sama se bála jakéhokoli řešení, které vymyslím sama. Vždyť už tolikrát jsem šlápla vedle.

První zásadní rozhodnutí

Když pominu své přehmaty s prvními láskami, tak ten zásadní omyl mě čekal s Lojzou. Prostě jsem se domnívala, že je to ten správný mužský pro mě. I když už tehdy mi něco uvnitř varovalo. Ale na svůj vnitřní hlas jsem vůbec nic nedala.

I kamarádka mi varovala, že je to takový narcis, který miluje jen sám sebe. Já si ale myslela, že ze všeho nejvíc miluje mě. Samozřejmě to nebyla pravda. Pochopila jsem to, až když jsme se po dvou letech známosti zčistajasna, rozešli. Lépe řečeno, když mě Lojza opustil s dlouhonohou blondýnkou.

My jsme ti to říkali

Větu, kterou z duše nesnáším. Slyšela jsem ji v životě tolikrát. Od rodičů, kamarádů, partnerů. Věta, která je naprosto k ničemu, protože nijak nepomáhá. Jen konstatuje, že se mi zase něco nepovedlo.

Jako třeba moje manželství, které také začínalo docela slibně. Jenže jsem opět něco přehlídla a rozhodla se špatně. Tentokrát, ale něco přehlédlo i mé okolí, protože mi Jiřího nikdo nerozmlouval.

Už byl čas, tak akorát

Když jsem potkala Jiřího, bylo mi přes třicet a začínaly mi tikat biologické hodiny. Jiří mě okouzlil svým chováním. Nebyl žádný krasavec, ale zdálo se, že je hodný a že mě má doopravdy rád. Tentokrát mě můj pocit nezklamal.

Měl mě opravdu rád, ale ještě raději měl alkohol. To jsem však ve své zamilovanosti neviděla. Proto jsme se vzali. A rychle po sobě si pořídili dvě děti. To bylo ještě vše jakž takž v pořádku.

Dokud jsem byla na mateřské, chodil manžel domů včas a pomáhal mi někdy i s dětmi.

Pil stále víc

Když jsem nastoupila zpět do zaměstnání a děti do školky, hodně se u nás změnilo. Jiří začal chodit domů pozdě a vždy byl zjevně v dobré náladě v alkoholovém opojení. Posupně se z něj před mýma očima stával alkoholik. A já tou nemohla nijak zabránit.

Domluvy byly zbytečné. Jen jsme se o to víc hádali. Až jednou manžel místo doma, skončil v nemocnici. Podnapilý spadl pod autobus. Naštěstí to přežil.

Byla to marná snaha

Jiřího tento ošklivý zážitek tak vyděsil, že šek dobrovolně do protialkoholní léčebny. Svitla mi naděje, že bude všem našim patáliím konečně konec. Stále jsem ještě měla Jiřího ráda. Navíc tu byly také naše děti. Už dospívaly a situace doma je moc trápila.

Návrat Jiřího z léčebny jsme proto brali jako nový začátek. Bohužel naše nadšení z abstinujícího tatínka a manžela netrvalo dlouho. Jiří začal brzy opět pít a to s ještě větší chutí.

Po dalších dvou letech plných opileckých křiků, násilností a následných omluv a ujišťování, že to bylo naposled, jsem toho měla dost. Děti dospěly a já se rozvedla.

Potřebovala jsem samotu

Cítila jsem se hrozně. Nervy jsem měla pořádně pocuchané. Zase jsem stála na křižovatce a nevěděla jsem, co mám dělat. Našla jsem si malou garsonku a snažila se uspořádat si o samotě myšlenky.

Bylo mi jednašedesát a vypadalo to, že už mě v životě vůbec nic podstatného nečeká. Každé ráno do práce, pak si něco koupit cestou domů, podívat se na televizi a spát. Občas zajít za dětmi a vnoučaty, někdy na kafíčko ke kamarádce.

Srazilo mě to na kolena

A právě tehdy jsem potkala Františka.. Mužskýho, na kterého jsem celý život čekala. Je to doslova moje druhá půlka. Nikdy jsem nebyla tak šťastná a zamilovaná, konečně jsem žila naplno. Cítil to tak i František. Mělo to ale jeden podstatný háček.

František byl ženatý. Chtěl se ale rozvést a už jsme plánovali společný život. Po dvou krásných letech randění a velké lásky, přišla studená sprcha. Kvůli problémům s pohyblivostí pravé nohy jsem šla k doktorovi.

Po několika vyšetření vyřkl krutý ortel – Parkinson. Zatočil se se mnou celý svět. Po přečtení průběhu této nevyléčitelné nemoci jsem se zhroutila.

Co budu dělat?

Najednou jsem nevěděla, co dělat. Kdy to řeknu Františkovi. Nemám právo ho na sebe v této situaci vázat. Musíme se rozejít a on ať zruší probíhající rozvod. Má právo na normální život. Se mnou časem vůbec normální nebude.

Cítila jsem ale, že se s mojí láskou jen tak rozejít nedokážu. Už jsem sama sobě nevěřila a obrátila se tedy na vědmu.

Byla to úžasná vzpruha

Amélie profesionálním gestem rozložila na stole karty. Zadumaný, soustředěný výraz vystřídal lehký úsměv. Kartářka mluvila dlouho, ale to podstatné je, že mi dala naději. František mě neopustí kvůli mé chorobě. Miluje mě právě takovou, jaké jsem.

Nezůstane ze soucit, ale z lásky. Máme před sebou ještě spousta krásných let, než přijdou ty horší časy. „Spolu to všechno zvládnete“. Dodala na závěr kartářka a já jí věřím. Už mě netrápí, co bude zítra. Podstatný je dnešek. A ten je krásný.

Veronika N. (63), Praha