Zprvu slušný a sympatický muž nám dlouho tajil svoji temnou minulost. Ve vězení si odpykal dlouhé roky! Nyní společně s dcerou vychovává moje tři vnoučata.
Být sama s třemi dětmi je hodně těžké. Nejen kvůli nedostatku peněz! Dcera ovdověla, když bylo jejímu nejstaršímu synovi necelých pět let. Manžel jí tragicky zahynul při autonehodě. Myslela jsem tenkrát, že tu obrovskou ztrátu nepřežije. Měli se moc rádi!
Rozestavěný domek na hypotéku, tři malé děti a časově náročná práce zdravotní sestřičky. Moje Markétka nevěděla, co dřív a já také ne!
Dlouho byla na všechno sama
Snažila jsem se samozřejmě se vším pomoct. Dokonce jsem odešla do předčasného důchodu, abych byla dětem po ruce, ale manžel jí moc chyběl. I po letech se rozplakala, když o něm mluvila. Prožili jsme spolu hodně těžkých let.
Kluci vyrostli a naštěstí byli hodní, žádní zpovykaní puberťáci, jako jejich vrstevníci. Nekouřili ani nefetovali. Byla jsem přesvědčená, že vše zlé už máme za sebou. Jenže, mýlila jsme se a docela hodně! „Mami, nepřišla bys večer pobýt?
Někam jdu…“ zeptala se jednou dost váhavě dcera. Hlídat už kluci nepotřebovali, ale pro klid vždycky chtěla, abych byla s nimi. Tón v dceřině hlasu dával tušit, že tentokrát nejde jen s kamarádkami na večeři, nebo někam do fitka. Tušila jsem, že tentokrát má dcera úplně jiný, nový důvod!
Svatbu si nenechala vymluvit
„No jo, máš pravdu,“ přisvědčila a pokračovala: „Mám rande! Poprvé po dvanácti letech!“ Úplně se mi zatajil dech. Takové štěstí. Markétka si konečně někoho našla! Vždyť už by si zasloužila mít nějakého spolehlivého partnera.
Byla pořád jen sama s dětmi… Z rande se vrátila nadšená. Stále jen básnila o svém Petrovi. Jak je milý, sympatický, krásný…Prostě dokonalost sama! Jen když jsem se zeptala na jeho zaměstnání, trochu posmutněla: „No, zatím je nezaměstnaný, ale něco si hledá.
Oni ho prý nikde nechtějí vzít…“ Nechápala jsem proč, ale odpovědí mi bylo jen rozpačité pokrčení ramen. Měsíce ubíhaly jako voda a já se konečně měla seznámit s dceřiným nastávajícím. Chystala totiž svatbu! Dcera si ji nenechala vymluvit! „Petr na tom trvá.
Prý nebude s nikým žít na psí knížku. Je tak trochu staromódní!“ omlouvala mého skoro zetě dcera, když jsem vyjádřila údiv. Na co zbytečně utrácet!
Sousedka ho prolustrovala
Ani kluci nebyli z chystané veselky nadšení. „Babi, nám se nelíbí. Má takové divné oči! A na mamku občas vyjede. Je to pruďas…“ líčil Tomáš, můj nejstarší vnuk a ti zbylí dva mu přikyvovali. Ani jeden neměl dceřina přítele rád! Bylo to divné. Moc divné!
Dcera ale nechtěla nic slyšet. „Veselka bude, ať se vám to líbí nebo ne!“ rozhodla a já jen mlčela. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Ale přece jen mi to nedalo. Se svými obavami jsme se svěřila sousedce.
Byla sociální pracovnice a tak se v mnoha věcech vyznala. Chtěla jsem po ní jen radu, jak se Petrovi dozvědět něco víc, ale ona mě předběhla: „Já vám ho trochu proklepnu. Uvidíme, co se ukáže!“
Trvalo týden, než mi zazvonila na dveře. Tvářila se vážně, skoro tragicky! Lekla jsem se hned, jak ji uviděla.
Strávil mnoho let ve vězení
„Co se stalo?“ vyhrkla jsem ještě dřív, než si sedla ke stolu. Ona mi podala okopírovaný list nějakého papíru. Rozsudku! „Ten váš Petr byl dlouho zavřený. Za vraždu!“ řekla a pokračovala: „Nakonec z toho bylo jen neúmyslné zabití. Ale je to jedno.
Dostal dvanáct let, odseděl si polovinu a je v podmínce!“ Udělalo se mi mdlo. Co tomu řekne moje Markétka? Takové zklamání si nezaslouží! Sousedka ale ještě neskončila: „Nejhorší na tom je, že obětí byla Petrova žena! Zmlátil ji a ona upadla hlavou na topení.
Zemřela, než dorazila pomoc!“ Už jsme to nemohla poslouchat a běžela hned za dcerou. Měla jsem to přes celé město, ale byla jsem tam v cuku letu. Jako by mě vztek nadnášel! Otevřel mi Petr a netvářil se na mě moc přátelsky. Vlastně spíš úplně nepřátelsky!
Bojovně. Nebrala jsem si servítky a hned na něho vyjela: „No, pochlub se, kde jsi strávil tolik let? To se Markétce nebude líbit!“
Čekám, až se dcera umoudří
Křičela jsem a nebyla k zastavení. Moji lamentaci ukončila dcera: „Mami, já o všem vím. Péťa se změnil. Je z něho jiný člověk!“ Zmohla jsme se jen na mlčení. Nevěděla jsem, co na to říct!
Nechápala jsem, že moje dcera, ta hodná, milující a obětavá máma, chce přivést svým dětem domů kriminálníka! Chlapa, co zavraždil svoji manželku… Nevěřila jsem, že se někdo takový dokáže změnit! „Babi,“ ozvalo se najednou za mými zády.
„Neboj, my se o mámu postaráme!“ ujistil mě vnuk, ale moje zoufalství to nijak nezmenšilo. Na svatbu jsem dceři nešla. Žije už rok s násilníkem a nechá ho vychovávat i svoje krásné syny. Ti jsou čím dál smutnější.
Ve škole se zhoršili a ten nejmladší mě dokonce poprosil, zda by nemohl bydlet u mě. Nevím, co dělat. Snad jen čekat, až dceři spadnou z nosu růžové brýle!
Libuše M. (69), severní Morava
