To malé mazané stvoření se naučilo chodit na naše zápraží dojídat zbytky. Za odměnu zachránilo manželovi na procházce život.
Ještě před rokem by mě ani ve snu nenapadlo, že by nějak mohla pomoci liška. Po odchodu do výslužby manžel koupil domek na venkově, kam se se mnou přestěhoval.
Jak jsme se brzy dozvěděli, ve zdejším kraji se hojně vyskytuje lišky, které rády vybírají zbytky jídla z popelnic. Loni nás začalo jedno malé lišče navštěvovat pravidelně v ranních hodinách, když celá vesnice ještě spala.
Manžel si občas přivstal, a díval se, jak toto elegantní stvoření najednou zmizí v pytli na odpadky, aby tam našlo kosti, odkrojenou okoralou část sýra a další zbytky. Smál se a malou lištičku si oblíbil.
A světe div se, ta malá podšívka to brzy zjistila a velice rychle si na mého muže zvykla,. Za několik týdnů mohl manžel vyjít na zápraží a pozorovat návštěvníka při snídani, aniž by lištička utekla.
Sledovala ho po cestě
Jednoho dne jsem si vyjela s kamarádkami a manžel doma osaměl. Vyšel si do okolí na malý výlet. Kochal se krásnou přírodou, když tu si uvědomil, že má pocit, jako by ho někdo sledoval. Záhy zjistil, že v roští se schovává liška.
Manžel si byl jistý, že je to jeho stará známá. Posadil se na mýtinu a začal jíst chleba. Liška seděla opodál. Nedalo mu to a hodil ji kus šunky. Šibalka ji popadla a rychle s ní odběhla. Pochutnala si a čekala, zda nedostane znovu.
Nakonec to dopadlo tak, že masitou část svačiny zhltla liška a manželovi zůstala jen houska a zelenina. Sluníčko svítilo a lákalo dál k procházce. Manžel vstal a vydal se po pěšině k vodě. Moc dobře věděl, že ho jeho známá doprovází.
Bránila mu pokračovat
Ušel hodný kus cesty, když v tom se objevila liška přímo před ním a zatarasila mu cestu. To muže překvapilo, nikdy se k němu tak nepřiblížila. Na okamžik dokonce zaváhal, zda nemá vzteklinu.
Liška stála nehybně, jakmile ale chtěl manžel udělat jediný krok kupředu, nedovolila mu to. Nejenže se zvíře nebálo vylézt a postavit se před člověka, což je u lišek nevídaný jev, ale navíc se mu nebojácně až agresivně postavilo.
Manžela to vylekalo, a tak raději koukal co nejrychleji zmizet. Po několika krocích mu to ale nedalo o otočil hlavu, zda tam liška ještě stojí. Jeho známá tam už nebyla, manžel však uviděl něco jiného.
Ze stromu v místech, kam chtěl jít, spadlo hnízdo divokých včel. I pro mladého a zdravého člověka by tato srážka mohla být osudnou, natož pro mého Pepu, který je alergický na včelí a vosí bodnutí. Manžel se spěchal z místa, co mu jen nohy stačily.
Domů se dostal v pořádku. Teprve po prožitém šoku si uvědomil, že nebýt té zrzavé podšívky, která mu zhltla šunku, už by tu nemusel sedět. „Často mi vrtá hlavou, proč to udělala,“ zamyšleně se často manžel ptá sám sebe i druhých.
Od té doby už totiž nikdy Pepu na procházce nedoprovázela a už vůbec se k němu dobrovolně tak nepřiblížila.
Pokud chce manžel svou kamarádku vidět, musí si ráno přivstat, vyjít na zahradu a pokochat se pohledem na mazané stvořeníčko, které na našem zápraží vylizuje talíř se zbytky, který jsme tam večer dali.
Helena (68), Beskydy
