Ujal se nás starší zajištěný muž, ale poklidný život to nebyl.
Matka samoživitelka. To slovní spojení zní dost hrozně. Zvlášť pro samotnou matku samoživitelku. Byla jsem jí do osmi let mého syna a byla to drsná doba. Pak jsem potkala zachránce. Ale nečekala jsem synovu reakci.
Hlavně samozřejmě ekonomicky jsem na tom byla zle. Třela jsem bídu s nouzí a ve finále jsem se zadlužila tak, že mi hrozila exekuce, a to během několika týdnů.
Připadala jsem si proto jako ve snu, když jsem potkala muže jménem Vincent, kterému se mě zželelo a sdělil mi, že se o mě postará. O nás oba se postará! Vdovec. Jeho syn i dcera si kdesi žijí ve světě a mají se dobře, dobře se má i Vincent.
V důchodu měl už být, ale přesluhuje, je stále na velmi lukrativním místě ministerstva a jeho majetek se nijak neteční, ba naopak. Trpí ovšem už různými neduhy a tuší, že lepší už to nebude, ba naopak.
A chtěl by si najít ženu, která by mu byla milá, měla ho ráda a počítala by s tím, že časem se o něj bude starat.
Oplátkou nabízí veškeré zázemí svého domu, hrazení všech potřeb mých i mého syna a mezi ně počítá i společné dovolené a až se nachýlí jeho čas, mohu se spolehnout, že má budoucnost bude zajištěna. To znělo jako rajská hudba a já jsem málem plakala štěstím.
Rozmazloval syna
Zaplatil všechny mé dluhy a přestěhovali jsme se do Vincetova domu. Můj Karlík měl najednou obrovský dětský pokoj, já k dospozici komfortní kuchyň, nádhernou koupelnu a zahrádku, kde jsem mohla realizovat své sny. Práci učitelky v mateřské školce jsem nechala.
Navrhnul mi to sám Vincent, chtěl, abych se mu věnovala plně. On se na oplátku rozhodl, že se plně bude věnovat mému Karlíkovi. Ten kluk byl chvíli jak v Jiříkově vidění. Na co ukázal někde v prodejně s elektronikou, nebo v hračkářství, to dostal.
Jeho veliký pokoj se rychle plnil všemi těmi “nepostradatelnými” krámy a Karlík se nechával rozmazlovat čím dál víc.
Byla jsem z toho sama dost vedle a jemně jsem se snažila Vincenta přimět, aby byl trochu méně štědrý, ale ona na to, že si to sám užívá a má radost za kluka.
Nevím, jestli právě to byl ten důvod, proč se povaha mého syna začala poměrně záhy měnit, a to nikoliv k lepšímu.
Vodil si domů kamarády, před kterými se vytahoval, jaké má věci, naparoval se, že dům je vlastně tak trochu celý jeho, k zařízení se choval snad schválně dost bezohledně, aby dal najevo, jaký je tu pán.
Mluvila jsem mu do duše, ale jakoby mě poslouchal jen na půl ucha. Mělo to být brzy ještě horší. Začal se totiž s despektem chovat i k Vincentovi. Ačkoliv mu starý pán splnil téměř každé přání, Karlík postupně ztratil potřebu projevovat jakoukoliv vděčnost.
Pozorovala jsem Vincenta. Býval někdy zamyšlený, zvláště po nějakém přezíravém gestu mého syna, ale nikdy nic neřekl.
Za psychologem
Rozhodla jsem se, že zajdu za dětským psychologem. Nejdřív bez Karlíka, abych mu mohla můj problém otevřeně vysvětlit. Na doporučení jsem kvůli tomu jela až do Prahy, abych měla toho nejlepšího odborníka.
Pokyvoval hlavou a řekl, že neslibuje nápravu, ale chce poznat Karlíka v jeho prostředí, aby si byl jistější příčinou jeho chování a abych já věděla, jak mám k němu přistupovat, jak se s jeho reakcemi vyrovnávat.
Přijel na návštěvu a vedl dlouhé rozhovory s každým zvlášť. Vincent sice nějaký výchovný zásah nevyžadoval a ani nebyl nadšený, že bude Karla pozorovat odborník, ale pokrčil rameny, že pokud mám dojem, že to je potřeba, tak to potřeba jistě je.
“On váš syn, když to hodně zjednoduším,” začal mi sdělovat výsledek své práce za týden u sebe v ordinaci pan doktor, “… má pocit, že váš přítel mu bere jeho mámu. Vy jste pohledná žena, v nejlepších letech, přítel je trochu jiná ketegorie. A Karel žárlí.
Je krátce před pubertou, a to chlapi začínají dostávat trochu jiný náhled na svět. Můžeme se s tím pokusit něco dělat, ale podle mých předpokladů se pocity a s nimi související chování vašeho syna budou stupňovat.”
Bylo hůř
Takže jsem věděla, na čem jsem a mohla jsem být připravena. Pouze jsem měla zásadní problém tlumočit výsledek přesně tak, jak mi byl prezentován, svému příteli. Možná jsem se styděla, možná i bála, nevím.
Prostě jsem mu jen řekla, že je to puberta, na víc jsem se nezmohla a byla ráda, že Vincent ze mě podrobnosti nepáčí. Jenomže bylo, jak prorokoval psycholog, hůř a hůř.
Chování syna k příteli bylo číma dál pohrdavější a já jsem trnula strachy, kdy se rozhodne můj ochránce a živitel, že má ponižování dost a pošle nás zpátky, odkud jsme přišli.
Abych nebyla na pochybách, začala jsem slýchat od Karla poznámky ve smyslu “kam jsi dala oči, taháš se s takovým šeredou.” Ano, Vincent nebyl hezký, ale já jsem mohla být ráda, že se mám o koho opřít, ať vypadá jak chce.
V té době už Vincent chodil špatně, ledacos ho bolelo a já jsem se o něho starala co nejlépe jsem dovedla, chtěla jsem mu také vynahradit to špatné chování syna. Možná jsem udělala jedinou správnou věc ze všech, které se nabízely.
Ukázalo se, že následující dva roky byly Vincentovy poslední. Prožil je už v relativním klidu, protože Karel v něm přestal vidět “soka” a navíc si našel dívku.
A teď znovu…
Po Karlově smrti jsem poslouchala notáře při čtení závěti se zatajeným dechem, ale částka, kterou mi Vincent zanechal, byla dostatečným odrazovým můstkem do dalšího života. Kromě peněz jsem nezdědila nic, ale opustila jsem dům s úlevou.
Syn ode mě odešel, našel si práci a žije se svou přítelkyní, tuhle starost mám z krku. Moje budoucnost je opět zcela v mých rukách.
Jiřina (62), Kutná Hora
