Objevil se u nás v květinářství a nic neříkal. V očích měl smutek.
Ten pán měl starosti. Viděla jsem mu to na očích. Přišel si něco vybrat k nám do květinářství, vůbec nevěděl co, to je normální, to neví většina chlapů. Ale nemívají při tom takhle vyhaslé oči. Předchozí zákazník naopak zářil, rozhlížel se po obchodě a vykřikoval: “Dejte mi všechno! Všecky kytky, co tady máte!” Ukázalo se, že míří do porodnice. Skoupil veškerou zásobu velikých růžových růží, zaplatil nehoráznou sumu a šťastně odkráčel. Tím víc vynikl smutek tady toho pána. Vůbec nemluvil. Bylo na mně, abych uhodla, co chce. “Adventní věnec?” napadlo mě. Kupodivu kývl. Když jsem věnec opatrně ukládala do papírové tašky, tiše řekl: “Aby měl kluk taky nějaké Vánoce.” Trhla jsem sebou. Co to znamenalo? Znělo to pochmurně. Na nic jsem se raději neptala. Když zaplatil, tiše pravil: “Máte tady moc pěkné věnce,” a rychle odešel. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Hádala jsem, že to bude asi vdovec, který má syna. Bylo mi z toho smutno.
Jako měsíc v úplňku
Ale za tři týdny byl v obchodě zas. Poznala jsem ho. Smutek se ho držel jako klíště. Bylo mu, jak jsem odhadovala, něco málo přes čtyřicet. Byl to fešák. Slušela mu i ta posmutnělost. Já byla taky osamělá a smutná, ale už jsem se naučila držet to na řetězu, málokdo to na mně poznal. Zase neřekl, to chce, zase mě nechal hádat. Věděla jsem, že adventní věnec už má. “Kytici?” hádala jsem. “Na vánoční stůl?” Tentokrát jsem uhodla jen částečně. “Na vánoční stůl ne,” odpověděl. “Matka má narozeniny.” Řekl, že má ráda oranžové gerbery, uvázala jsem kytici, která svítila jako měsíc v úplňku. Byla tak krásná, že mu na vteřinu vyplavila smutek z očí. “Vy tedy umíte vázat,” řekl uznale. Aby ne. Jsem vyučená a byl to můj koníček odjakživa.
Čas plný kouzel
Do třetice se dostavil pouhé dva dny před Štědrým dnem. Rovnou jsem hádala, co chce, ale vrtěl hlavou, tohle prý neuhodnu. “Přál bych si kytici, která se líbí vám,” velel. Nádherné bílé lilie mi rovnou vtiskl do dlaní, řekl, že jsou pro mě, a čekal na mě po zavíračce před květinářstvím. Vdovec nebyl, žena mu utekla loni před Vánoci s bídákem instalatérem, který k nim léta chodil všelicos opravovat. “Kluka mi nechala,” podotkl. “Tak slavím rok od jejího útěku.” Na oplátku jsem mu svěřila, že můj muž utekl před třemi lety s domovnicí z přízemí. Šli jsme to zapít do vinárny, na kytici bílých lilií mi přinesli velikou vázu. Do roka jsme se brali a já získala manžela i syna. Nikdy bych nevěřila, že se mi něco tak báječného podaří. Ale adventní čas je asi opravdu kouzelný.
Monika (58), Klatovy
