V těžkých životních chvílích se často naplno projeví charaktery lidí kolem nás.

Patřila jsem vždycky k lidem, které jen tak něco nerozhodí. Když se vyskytl v mém životě nějaký problém, dokázala jsem ho vyřešit. Neměla jsem ve zvyku prosit druhé lidi o pomoc. Platilo to i o zdravotním stavu.

Nechtěla jsem svými občasnými onemocněními zatěžovat své blízké. V jednapadesáti letech mi zjistili zhoubný nádor na prsu. V šoku jsem byla jen chvíli, pak jsem si řekla, že budu o svůj život bojovat a zvítězím.

Doporučovala mi léčitele

Jedinými dvěma lidmi, kterým jsem naznačila, že něco není v pořádku, byli můj manžel Vojtěch a nejlepší kamarádka Radka. Nepřála jsem si, aby mě někdo litoval nebo se děsil toho, co se může stát.

Naše dcera Alice v té době navíc byla v jiném stavu, tu už jsem vůbec nechtěla znepokojovat. Můj muž i Radka slíbili, že budou mlčet a udělají pro mě cokoliv, co budu potřebovat. Jejich reakce byly trochu odlišné.

Vojtěch se nejprve vyděsil, pak mě litoval, ale nakonec jsem měla dobrý pocit, že stojí jako bojovník po mém boku. Radka projevovala snahu nějak mi prakticky pomáhat.

Neustále mě bombardovala informacemi, které hledala na internetu a doporučovala mi nejrůznější léčitele. Cítila se poněkud dotčeně, když jsem se její péči bránila.

Chtěla jsem si sama rozhodnout, na koho se případně obrátím nebo jaký způsob boje s rakovinou zvolím.

Nepříjemné rozhovory

Lékař z onkologie, který se mě ujal, se mnou mluvil otevřeně, protože jsem ho o to požádala. Věděla jsem, že se vyrovnám s jakoukoliv informací, i kdyby měla být nepříznivá, pokud budu znát pravdu.

Zdálo se ale, že mám poměrně velkou šanci nemoc porazit, protože byla podchycena ještě včas. Zeptala jsem se, jestli hrozí, že mi budou muset ňadro amputovat. Lékař tu možnost nevyloučil, ale ujistil mě, že aktuálně to nehrozí.

Trochu se mi ulevilo a ten rozhovor mi dodal sílu. Plně jsem se podřídila navržené léčbě. Můj popis situace a perspektivy uklidnil i Vojtěcha. Myslela jsem si, že tenhle optimismus bude sdílet i Radka, jenže jsem se spletla.

Kamarádka totiž naopak začala malovat čerta na zeď. Tvrdila mi, že doktoři se často pletou, že mi ozařování uškodí a že bych měla dát na ni a upřednostnit nějakou alternativní léčbu. Rozhovory s Radkou mi byly čím dál nepříjemnější.

Nakonec jsem to nevydržela a vyjela jsem na ni, že je to moje nemoc a moje hrozba a vyřeším si to sama. Na Radce jsem viděla, jak se jí moje slova dotkla.

Vyhýbaly jsme se navzájem

Zatímco léčba probíhala podle plánu a výsledky se zdály být nadějné, stalo se něco, co mě zasáhlo citově. Kamarádka bohužel nedodržela slovo a tak se všichni moji známí dozvěděli, s čím bojuji.

Bylo mi to nepříjemné jak v práci, tak mezi známými, ale nejvíc mě rozzlobilo, že o mé nemoci ví i těhotná dcera. Věděla jsem, jak je Alice citlivá. Málem se z toho psychicky zhroutila. Paradoxně jsem musela utěšovat já ji, i když by to mělo být vlastně naopak.

Dopadlo to tak, že Alice nastoupila na rizikové těhotenství. Mně to na klidu, který jsem v boji s rakovinou potřebovala, nepřidalo. Nechápala jsem, proč se moje kamarádka takhle zachovala.

Nejradši bych se s Radkou bývala setkala nebo jí zavolala a vynadala jí, ale nakonec jsem si řekla, že je to zbytečné. Jedna druhé jsme se začaly vyhýbat. Neviděla jsem Radku vlastně celou tu dobu, po kterou jsem bojovala o svůj život a svoji budoucnost.

Zákeřnou nemoc se mi podařilo porazit. Vím, že se může kdykoliv vrátit, ale dosavadní stav a výsledky pravidelného vyšetření tomu zatím naštěstí nenasvědčují. Radka se mi nakonec po dlouhé době omluvila se slovy, že to myslela dobře.

Udělala to ale jenom textovou zprávou na mobil. Ztratila jsem nejlepší kamarádku, se kterou jsem se znala od dětství. Mrzí mě to, ale v porovnání s tím, o co jsem mohla přijít, to nakonec vlastně není tak důležité.

Alena D. (53), Liberec