Tak moc jsem toužila po lásce, ale ona stále nepřicházela. Jednu dobu se mi už ani žít nechtělo. Naštěstí jsem to vše ustála.
Pro malou Lucinku se mi podařilo koupit vše, co jsem měla v pánu. Můžu se tedy v klidu vydat za mýma holkama na návštěvu. Tak moc se už těším na svou malou roztomilou vnučku A samozřejmě i na její mámu Oldřišku. Obě jsou pro mě stále naprostý zázrak. Tak moc jsem si je přála a tak nesmírně šťastná jsem, že je mám.
Mě nikdo nechtěl
V jak rozdílném světě od toho Lucinčina a Oldřiščina jsem žila já! Mě od samého začátku, co jsem vykoukla na svět, nikdo nechtěl. Moje matka otěhotněla se svým profesorem na vysoké škole. On byl ženatý a rozhodně o žádný skandál nestál. A tak mou existenci zavrhl okamžitě. Nevím, co se pak dělo v matčině mysli, že otálela tak dlouho, až na potrat bylo pozdě. A tak jsem se nakonec přece jen narodila. Jako nechtěný omyl.
Jak horký brambor
Už od prvních měsíců ve mně moje matka zřejmě viděla příčinu všech svých nezdarů. Ovšem svých cílů a své zábavy se nehodlala nikdy vzdát. Napřed si mě s babičkou přehazovaly jako horký brambor. Přitom se vždy hrozně pohádaly. Když jsem povyrostla, skončila jsem v týdenní školce a doma byla jen o víkendech. A v podstatě mi to tak vyhovovalo. Všude bylo vlastně líp, než doma.
Život bez lásky
Hrozně mě trápilo, že mě maminka nemá ráda. Vlastně se se mnou nikdy nemazlila, nepohladila mě a nepovídala si se mnou. Náš vztah byl hrozivě chladný. Máma se vdala za stejně ambiciozního a sobeckého člověka, jako byla sama. I pro něj jsem byla zbytečná překážka v bytě. Nic víc. Začali si toho všímat i moji spolužáci a dávali mi to po svém najevo. Není divu, moje máma nikdy nepřišla na školní vystoupení, nikdy mě nevyzvedla ze školy, nikdy nebyla u toho, když jsem něco vyhrála v atletice.
Opustila mě i babička
Jediná trochu spřízněná duše byla moje babička. Bohužel byla dost nemocná a brzy mi zemřela. Byl to pro mě tehdy jediný člověk, kterému jsem aspoň důvěřovala. A najednou jsem byla na světě úplně sama a nechtěná. Měla jsem pocit, že už opravdu nemá nic smysl. Proto jsem spolykala ty prášky. Našli mě ale ještě včas, vypumpovali mi žaludek a zavřeli na psychiatrii.
Odešla jsem pryč
Díky této hlouposti jsem prošvihla maturitu a musela jsem čekat na náhradní termín. Ale domů jsem se z psychiatrie už nevrátila. Našla jsem si práci a ubytování. Ulevilo semi. A mámě s jejím partnerem zřejmě taky. Formálně se zajímali, jak se mám, ale na oběd domů, mě nikdo nepozval. Ale život byl najednou takový lehčí, volnější a já si ho konečně začala vážit.
Byla jsem nedůvěřivá
Dodělala jsem školu, našla slušnou práci, ale byla jsem pořád sama. Bez přátel a bez chlapa. Na vině byla moje nedůvěra k lidem. Neuměla jsem rozklíčovat city, které ke mně druzí cítí. Nevěřila jsem jim, když říkali, že mě mají rádi. Myslela jsem si, že jejich skutečné lásky nejsem hodna a že to na mě jen hrají. Tím jsem samozřejmě od sebe jen všechny odháněla. Nejvíce pak muže.
Tondovi jsem uvěřila
A pak se jednoho dne u nás v práci objevil Tonda. Byl to jak blesk z čistého nebe a já se zamilovala. Najednou se mi dělo všechno to, co mi často kamarádky vyprávěly. Byla jsem zmatená a chovala se naprosto ztřeštěně. Naštěstí podobně to cítil i Tonda, a proto jsme spolu začali chodit. Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se pro společný život. Oba jsme moc toužili pro kompletní rodině.
Museli jsme to přežít
O miminko jsme se marně snažili delší dobu. Teprve po několika vyšetřeních se ukázalo, že Tonda děti mít nemůže. Byla to pro nás obrovská rána. Tonda dokonce navrhoval, že se musíme rozejít, abych si našla nějakého tatínka pro své děti. Odmítla jsem to. Tonda byl pro mě všechno. Jediný člověk na světě, kterému jsem důvěřovala, milovala ho a rozhodně nehodlala opustit.
Bylo to naše rozhodnutí
Vše nakonec vyřešila adopce. Já i Tonda jsme se na tom shodli. A tak k nám, po různých peripetiích nakonec přišla Oldřiška. Bylo jí už skoro pět, ale byla to hodná, tichá holčička. Vlastně až moc tichá, zakřiknutá. Jak dobře jsem jí chápala. Její start do života nebyl asi také pěkný, jako ten můj. Od prvního momentu jsme si spolu moc rozuměli a já se rozhodla, že ji s Tondou vytvoříme krásný domov.
Matka nechtěla nic vědět
Přes všechna příkoří, jsem se opakovaně snažila matku kontaktovat. Posílala jsem jí zprávy, co dělám. O mé svatbě i o Oldřišce. Na ty nikdy neodpověděla. Když jsem jí zavolala, byla úsečná a bez evidentního zájmu. V životě jsem nepotkala někoho tak chladného. Chápu, že nemusí být mateřský typ, ale co jsem jí tak strašného udělala. Matka podle mě musela být psychicky nemocná. Teď už se to nedozvím, protože nedávno zemřela. Rozloučit se s ní přišlo pět lidí. Mezi nimi já a Tonda.
Všechno je, jak má být
„Naše“ dcera nám dělala a stále dělá velkou radost. Vyrostla z ní zdravě sebevědomá žena, která si našla své místo v životě. Mě i Tondu bere jako své opravdové rodiče a naši lásku, kterou jsme jí s manželem dali, nám vrchovatě oplácí. A teď se jí navíc narodila krásná Lucinka. Konečně si můžu užívat miminko. Celý život jsem se o možnost, piplat se s miminem, přebalovat ho a koupat a vozit v kočárku, cítila ochuzená. S Lucinkou to však nyní všechno doženu.
Evženie K.(61), Příbram
