Z dosud cizích lidí se stala řízením osudu jedna velká spokojená rodina. Stačilo k tomu málo. Sejít se v nemocniční jídelně!
Plánovaná operace žlučníku se nebezpečně blížila a já čím dál víc podléhala panice. Hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky. Nebylo divu. Když je člověk sám a nemá se komu svěřit, napadají ho jen ošklivé věci. Alespoň u mě to tak bylo. Po manželově smrti jsem zůstala úplně sama! Ani děti jsem neměla a sourozence také ne. Prostě, kůl v plotě by mi mohl závidět!
Neměla jsem si s kým povídat
O to větší strach jsem měla z té operace. Kdo mi pak pomůže? Kdo nakoupí nebo mě odveze na kontrolu? V nemocnici, při příjmu, byli hned se vším hotoví: „Prosím vás, žádný problém. Zařídíme vám pečovatelku, dovoz obědů a klidně i sanitku na ty kontroly, v případě potřeby!“ Moc jsem tomu jejich optimismu nevěřila, ale přece jen mě to trochu uklidnilo. Říkala jsem si, že snad nejsem jediná, kdo řeší takové problémy! Na pokoji jsem byla s takovou hezkou slečnou. Jenže, k mému zklamání vůbec nemluvila. Měla stále ucpané uši nějakými bílými špunty, o kterých mi až později prozradila, že jsou to nejnovější sluchátka do uší. Bezdrátová! Hlavou si pokyvovala do rytmu a já byla zase sama. Jako bych byla pro všechny vzduch!
Společnost jsem našla v jídelně
Ani sestřičky toho moc nenamluvily, ale těm jsem se nedivila. Nevěděly, kam dřív skočit, co měly práce! Lékaři mluvili šeptem jen mezi sebou a uklízečka zase stále telefonovala. Mobil měla na krku a mluvila do něho i během vytírání. Operace proběhla rychle a bezbolestně. Na břiše mi zůstaly jen tři malé dírky, které se rychle hojily. V touze po nějaké lidské společnosti jsem se odhodlala dojít do nemocniční jídelny. Aby mi už sestřičky nemusely nosit jídlo na pokoj! V jídelně bylo plno. Většina pacientů byla v mém věku a tvářila se vlídně. „Pojďte si přisednout!“ volala na mě jakási paní v moc hezkém županu a pán vedle ní jí přizvukoval: „Nás, důchodců v nejlepším věku, není nikdy dost!“ Musela jsem se usmát. Takové pořekadlo jsem ještě nikdy neslyšela!
Vyslechla jsem cizí rozhovor
Usedla jsem ke stolu a mlčky poslouchala jejich rozhovor. Oba diskutovali s lidmi od vedlejšího stolu o bydlení. „A postavíme si kurník! A tu barabiznu pořádně na zimu zateplíme!“ plánovali něco, o čem jsem neměla ani tušení, co by to mohlo být. Pán vedle mě si asi všimnul mého udiveného výrazu: „Asi se divíte, co to tady říkáme? No, seznámili jsme se teprve před pár dny. Tady v nemocnici! Ale všichni máme stejný problém. Bydlíme samotní a moc se nám to nelíbí! Napadlo nás, že se sestěhujeme. Budeme mít každý jeden pokoj a kuchyň společnou. Můžete se klidně přidat, místa je dost! Budeme moct dělat konečně to, co jsme nikdy nemohli!“ Nevěděla, jsem, co říct. Ten nápad zněl tak bláznivě! Odstěhovat se někam, nevím kam, a s někým, nevím s kým! Co když si nebudeme rozumět? Co když se budeme hádat?
Bláznivý nápad se mi zalíbil
Pán ani nečekal na moji odpověď a obrácený k tomu vedlejšímu stolu řešil nějaké detaily stavby. Zato paní, milá a usměvavá, do mě přátelsky drkla loktem: „Taky se mi to zdálo bláznivé. Ale nakonec proč ne? Proč nezkusit něco tak neobvyklého? Prostě se složíme na velkou chalupu, nejlépe nějaký bývalý penzion, a budeme tam společně pracovat. Když se to někomu přestane líbit, ostatní ho vyplatí a on si půjde po svých! Co se může tak špatného stát?“ Její tvrzení mi přišlo rozumné. Proč to nezkusit? Nebýt té paní, nikdy bych se neodvážila. Ona ale byla tak milá. Důvěryhodná! Byla jsem si vědoma, že nikoho z nich vůbec neznám, ale oni se také znali jen chvíli. Ale byli tak nadšení! Nadchnutí pro něco nového! Mocnilo se mě vzrušení z neznámého. Měla jsem na dosah úplně nový život! Nové přátele, možná…„Když mě to dovolíte, šla bych bydlet s vámi. Nikoho nemám…“ špitla jsem druhý den, když jsme měli další schůzi. Tihle spiklenci se totiž scházeli denně a na čím dál delší dobu. Měli toho tolik k řešení!
Konečně mám rodinu
S malou dušičkou jsem čekala na jejich reakci. Ten nejhovornější pán, Rudolf se jmenoval, jen mávnul rukou. Prý nepochyboval, že se přidám! Prý mi to viděl na očích! Všichni jsme měli nápady a všichni jsme pospíchali, abychom vše stihli zařídit do zimy. Na co čekat? Pán od vedlejšího stolu přinesl nějaké nabídky nemovitostí a my hlasovali, které dáme přednost. Mně to bylo jedno. Po mnoha letech jsem se cítila šťastná. Obklopena novými přáteli jsem už konečně nebyla sama! Stěhování jsme nakonec nestihli, ale jaro už jsme mohli prožít v novém domě. Kruté začátky nás neodradily. Dům potřeboval spoustu oprav, ale my měli času dost. Tvrdá práce nám vzala všechny myšlenky na nemoci i trápení. A nejhezčí jsou naše společné večery. U kamen, nebo venku u táboráku. Už máme i slepičky a králíky. Chlapi dokonce kopou studnu! Nový život se mi moc líbí!
Miroslava P. (67), východní Čechy
