Stačila malá chvilka nepozornosti a Tim byl pryč. A nebýt náhody, asi by zemřel opuštěný v lese – a to bych si nikdy neodpustila.
Když jsem byla mladá, měli jsme doma psa, který byl můj nejmilejší kamarád. Tim byl obyčejný voříšek, ale jak už to tak bývá, velmi chytrý, učenlivý a oddaný. Hned od začátku jsme si padli do noty a já byla jeho hlavní paničkou.
Byli jsme nerozlučná dvojka
Každý den po škole a pak i po práci jsme vyráželi na dlouhé procházky kolem polí a lesů, které se táhly u kraje naší vsi. Co my se spolu navyváděli! I když je na vesnici pes většinou brán jako hlídač nebo pomocník, Tim byl jako člen rodiny.
Musím říct, že byl naprosto vzorně vychovaný, poslouchal na slovo, což se o každém psu říct nedá, a naučil se spoustu kousků. Třeba když jsem před něj položila kousek párku a přikázala mu „zůstaň“, ani se ho nedotkl, dokud jsem mu nedovolila. Byli jsme zkrátka nerozlučná dvojice.
Najednou se ztratil
Až jednoho dne udělal něco, co do té doby nikdy neprovedl. Bylo to na podzim, šla jsem s Timem na procházku a byla s námi ještě moje kamarádka Ilona, kterou Tim sice moc rád neměl, ale asi kvůli mně ji aspoň toleroval.
Šli jsme zrovna kolem lesa, já s Ilonou byla zabraná do „důležitého“ rozhovoru, co si vezmeme na sebe na příští zábavu. Tim vesele pobíhal kolem nás a já si ho moc nevšímala. Po nějaké chvíli jsem zjistila, že s námi pes není.
No nic, asi ho něco zaujalo v lese, tak se tam rozběhl. Volala jsem ho zpátky, ale ačkoliv do té doby vždy na zavolání přiběhl, teď nic. Volaly jsme obě, hledaly v lese snad hodinu, ale po Timovi jako by se zem slehla.
Ilona mě utěšovala, že třeba běžel napřed sám domů, ale to se mi u něj nezdálo. Jenže stejně jsem nemohla nic dělat, tak jsme se obrátily na cestu zpátky. Ale Tim doma nebyl a neukázal se ani další dva dny, po které jsem ho já i rodiče hledali všude možně.
Záchrana v poslední chvíli
Pak Tima našli lidé na druhé straně u kraje lesa. Měl velké rány na hlavě a na krku a byl zcela vysílený, ale žil. Vypadalo to, že ho někdo asi něčím několikrát praštil po hlavě a pak ho tam nechal ležet.
Okamžitě jsem ho vezla k veterináři a on na mě upíral své velké smutné oči. V čekárně jsem se pak rozplakala. Nechápala jsem, jak někdo může být tak krutý a ublížit nevinnému zvířeti. Vždyť Tim by nikdy bez důvodu na nikoho nezaútočil…
Byla ve mně malá dušička, ale veterinář mi řekl, že Tim měl vlastně docela štěstí, jen bude nutná menší operace. Spadl mi kámen ze srdce. Léčení netrvalo ani moc dlouho a Tim se ze svých zranění dostal.
Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo byl tím útočníkem ani proč to udělal, to se asi nedozvím nikdy. Ale hlavní bylo, že Tim přežil a ještě několik dalších let jsme mohli být spolu, než odešel do psího nebe.
Stanislava (63), Plzeňský kraj
