Když se na displeji mobilu objevilo Vlaďčino jméno, na okamžik jsem zaváhala, zda hovor vůbec přijmout. Věděla jsem, že je to telefonát poslední.
S Vlaďkou jsme se znaly skoro třicet let. Kdysi mě jako novou posilu přijímala do zaměstnání. Zaučovala, radila, a pak mi šéfovala. Už jsme se nerozdělily. Někdy jsem ji do nové práce přetáhla já, jindy ona mě. A sem tam jsme zašly ještě večer na vínko, nebo o víkendu do posilovny. Když měla jedna z nás nějaké srdeční trable, zavolala té druhé. Prostě kamarádky na celý život.
Asi jsem si přiskřípla nerv
Minulé léto jsme se skoro neviděly. Každá jsme měla dovolenou v jinou dobu, a tak jsem se moc těšila, jak po dovče pokecáme. Jenže Vlaďka zjevně neměla na novinky náladu. Do kanceláře dorazila celá shrbená a i sezení jí dělalo potíže. „Já jsem ti tak blbá. Přetáhla jsem se ve fitku. Asi mám přiskřípnutý nerv,“ postěžovala si. Druhý den nepřišla vůbec. Jen poslala zprávu, že se nemůže hýbat. Že se pokusí dostat k doktorovi. Na obstřik. A že dá vědět, jak dopadla. Zavolala, ale ne mně. „Petro, vy jste věděla, že má Vlaďka rakovinu?“ šokoval mě ředitel, když si mě vzal před poradou stranou. „Rakovinu? Neděste mě, určitě si jenom přiskřípla nerv. Naložila si v posilovně víc, než měla.“
Bohužel jsem se mýlila. „Ale ona má opravdu rakovinu plic. A metastázy jí pronikly do páteře, odtud má ty bolesti.“ Udivilo ho, že o tom nevím. Takové kamarádky.
Chtěla bych umřít do silvestra
A na poradě smutnou novinu oznámil všem. S tím, že si budeme muset najít nějakou náhradu. Že se ke svému stolu už Vlaďka nevrátí. Ochrnula a leží v onkologickém centru. Zašla jsem tam za ní ještě to odpoledne. Zestárla o spoustu let. A bylo to den ode dne horší. A jednou, když jsem se ptala, co by chtěla od Ježíška, řekla: „Abych umřela do silvestra. Tohle není k životu.“ Z posledních sil mi podala ruku a poprosila mě, ať už nechodím. Po týdnu zazvonil telefon a na displeji se objevilo její jméno. „Chtěla jsem se rozloučit. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Děkuju! Užij si Vánoce a drž mi palce, ať už to mám za sebou. Sbohem, Petro, mám tě ráda.“ Na Štědrý den jsem jí ještě poslala zprávu. Na Štěpána mi na mobilu pípla esemeska. Když jsem viděla odesílatele, napadlo mě, že mi Vlaďka přeje hezké Vánoce. Jenže psal její syn: „Máma dnes ve čtyři ráno ve spánku odešla. Chtěla, abys to věděla.“ Její poslední přání, umřít do konce roku, se jí splnilo.
Petra H. (53), Brno
