Vždy jsem odsuzovala lidi, kteří něco takového udělali. Bohužel musím přiznat, že jsem úplně stejná jako oni. Cítím se hrozně provinile, ale jinak o nešlo.

Maminka se na mě dívá úplně vyhaslým pohledem. Vůbec nedokážu poznat, jestli vlastně ví, kdo na ni mluví. Jestli vůbec vnímá to, co jí říkám. Ještě před pár týdny se byla ochotna se mnou hádat o každé slovíčko. Křičet na mě a dost nevybíravě mi nadávat.

Co bych dnes za to dala. Tehdy jsem myslela, že se to nedá vydržet. Jenže tohle, tohle je ještě mnohem horší. Ještě horší než když mi matka naprosto nespravedlivě vyčítala, že na ni kašlu a stala jsem se jejím úhlavním nepřítelem. A to i přesto, že jsme si vždy moc rozuměly.

Skvělá maminka

Moje máma byla kdysi úžasná ženská, vždy usměvavá, milá, láskyplná. Držela naši rodinu pohromadě. Byla jsem její jediná dcera a ona se mi maximálně věnovala. Jako malá holka jsem k ní vzhlížela a byla pro mě velkým vzorem. Náš vztah nezkazila ani puberta.

Naopak. Staly se z nás postupem času dobré a důvěrné kamarádky.

Vyslechla a poradila

Maminka dokázala trpělivě naslouchat a poradit tak, abych neměla pocit, že mi svoje řešení nějak vnucuje. Měla jsem proto jistotu, že za ní mohu vždy se vším přijít. Řešily jsme moje kluky, moje pracovní potíže, mého nevěrného prvního manžela a pak i rozvod.

Schválila mi i mého druhého muže a pomáhala s dcerou i synem, když se nám narodili.

Velký životní otřes

Když můj otec náhle a zcela nečekaně zemřel na infarkt, myslela jsem si, že to maminka nepřežije. Byli spolu dlouhá léta, šťastní. Otec byl navíc vždy zdravý jako řípa a jeho úmrtí bylo opravdu šokující.

Dělali si s mámou velké plány, jak si budou užívat důchodu, do kterého oba nedávno šli. Od té chvíle se maminka začala měnit.

Drobné nepříjemnosti

Zpočátku to bylo celkem nenápadné. Maminka něco zapomněla a pak to sváděla na mě. Občas jsme se pohádali kvůli maličkosti. Bylo to nezvyklé, ale já to přisuzovala situaci a maminčině věku.

Její chmurné nálady, kdy jsem ji přistihla, jak sedí u rozsvícených svíček v křesle a hledí do prázdna, jsem se snažila rozptýlit. Bylo to ale čím dál tím těžší.

Vzala jsem ji k sobě

Maminka byla stále zapomnětlivější, vyšla klidně i do obchodu v noční košili. Nemohla už bydlet sama a tak jsem si ji vzala k nám domu. Snažili jsme se já, manžel i můj syn, abychom se vystřídali u ní doma. Nešlo ji nechat samotnou. Vždy se něco stalo.

Chytly záclony, maminka si zabouchla dveře, odešla a pak jsme ji dlouho hledali. Nic si nepamatovala a navíc začala být agresivní a neustále nám něco vyčítala. Úplně se zmínila. Byla hrubá, bezohledná, zlá. Vím, že za to nemohla, ale nešlo to už dál snášet.

Rodinná rada rozhodla

Po poradě s lékaři naše rodinná rada rozhodla, že maminku dáme do speciálního ústavu, kde o ni bude profesionálně postaráno. Strašně se bránila. Nakonec nás všechny poslala k čertu. Řekla, že nás už nikdy v životě vidět nechce.

Naštěstí to během pár minut zapomněla. Takže, když jsem ji nyní navštívila, byla klidná. Bohužel moc klidná a moc odevzdaná. Strašně mě to trápí. Vím, že jsem nemohli udělat nic jiného. Ohrožovala sebe i své okolí.

Ani lékaři nedokáží udělat zázrak, aby bylo vše jako dřív. Ale vidět takhle vlastní mámu změněnou a zlomenou, je šílené utrpení.

Vanda K. (55), Olomouc