Jak žít s tím, že jste zavinili smrt svého dítěte? Dá se na to zapomenout, jde si to odpustit? Nebo s tím každý den vstáváte i usínáte? Já tedy ano.
Vzpomínky jsou i po třiceti letech stále živé a hrozně bolestivé. Sedím v obejváku na pohovce a už snad po milionté prohlížím stará alba. Je na nich Hanička, moje milovaná dcera. Sedí v kytičkovaných šatičkách tátovi na klíně a před ní na stole stojí velký dort se třemi zářícími svíčkami. Byly právě tři roky. Byla tak rozkošná, roztomilá. A vůbec netušila, že právě slaví poslední narozeniny.
Láska ze střední
Libora jsem znala už od střední. Byla jsem do něj dost zamilovaná. Když nám bylo dvaadvacet, vzali jsme se a brzy měli Haničku. Byli jsme mladí a nezkušení, ale Libor se nakonec osvědčil jako skvělý otec a pozorný manžel. Mělo to ale jeden háček. Byl dost vznětlivý. Dokázal vybouchnout kvůli maličkosti a rozohnit se, jakoby snad šlo o život. Ovšem vždy rychle zchladl a zase to byl tem milý, usměvavý Liborek.
Ošklivá hádka rozpoutala peklo
Ten strašlivý den,vstal manžel bez nálady. Tušila jsem nepříjemnosti a proto jsem se snažila být téměř neviditelná. Byla to skoro vždy dobrá technika. Tehdy nefungovala. Libor se začal rozčilovat, že není nic pořádného k jídlu, i když jsem mu připravila vajíčka, chleba, máslo… To ale vztekle odstrčil a křičel, že se neumím postarat o domácnost a že chce sýr a nějakou šunku. Chytla jsem Haničku, která seděla celá vyděšená u svého stolečku a utíkala k autu. Chtěla jsem jen dojen do nedalekého obchodu, koupit, co Libor chtěl. Aby byl pokoj.
Stačil zlomek vteřiny
Byla sobota, slabý provoz. Z příjezdové cesty už jsem vyjížděla snad stokrát a vždycky jsem se pečlivé rozhlédla. Jak to bylo tentokrát vážně nevím. Byla jsem rozčílená a snažila jsem se Haničce, která natahovala, že se nic neděje. A pak přišla ta strašná rána a půlku mého auta převálcoval velký náklaďák. Když jsem se vzbudila, svítilo mi do očí světlo, všude bylo bílo. Vůbec jsem nechápala, kde jsem. Pociťovala jsem směs bolesti, zmatku a strachu.
Nemohla jsem o pochopit
Teprve po chvíli jsem se dozvěděla, že Hanička neměla vůbec žádnou šanci přežít a já bojovala o život celý týden. Chtělo se mi ale zemřít. Nic mě nezajímalo. Moje poranění byla vážná a prognóza nejistá. To mi bylo fuk. Pořád jsem měla před očima svou malou Haničku. Nedokázala jsem si představit, jak bez ní budu žít. Stejná otázka mě ale netrápil u manžela. Měla jsem na něj hroznou zlost. Nebýt jeho výbušnosti, nic se nestalo. Nechtěl a jsem ho ani vidět, přestože do nemocnice chodil každý den.
Byla jsem vrah a přišla o všechno
V nemocnici jsem byla řadu týdnů. Byl to jeden velký zlý sen. Nepomohlo mi ani to, že policie vyšetřování mé nehody vzhledem k okolnostem odložila. Já chtěla slyšet nahlas obvinění, že jsem vrah. Sama jsem se tak totiž cítila. Ano, zabila jsem svou dceru a budu s tím muset žít celý život.
Nejvíc jsem si to uvědomila ve chvíli, když jsem se vrátila do našeho bytu. Čekala tam máma s bráchou a vysvětlili mi, že se manžel odstěhoval. Zkolabovala jsem při pohledu na zavřené dveře dětského pokojíčku, když jsem na bílém rámu dveří rozeznala čárky, které ukazovaly, jak rostla, než jsem ji zabila.
Psychiatrie a soud
Skončila jsem na další skoro tři měsíce na psychiatrii. Doktoři se snažili, ale já neustále myslela na to, že by bylo nejlepší zemřít. Po návratu domů mě čekal, jako viníka dopravní nehody, soud. Dostala jsem podmínečný trest a učila se žít, i když jsem vlastně vůbec nevěděla proč. Nedokázala jsem se s nikým bavit, měla jsem pocit, že mě musí všichni nenávidět. Manžel se mi vyhýbal, protože jsem nebyla vůbec schopna s ním hovořit. Trvalo to víc jak dva roky.
Důležité setkání
Můj život se poté odvíjel velmi nezajímavě a smutně. Našla jsem si práci v jiném městě, kde mě nikdo neznal. S manželem jsem se rozvedla, aniž bychom se byli nuceni potkat a dál přežívala. Když jsem si našla práci v léčebně dlouhodobě nemocných, netušila jsem, že to ovlivní můj život. Ale viděla jsem tam tolik utrpení a zoufalství, které mě paradoxně posilovalo. Konečně jsem byla schopna dát si schůzku s ex manželem a společně si poplakat nad tím, co se nám stalo. I po patnácti letech to byl velmi potřebný a jistou úlevu přinášející pláč.
Muži jsem odpustila, sobě ne
Dokázala jsem Liborovi dokonce odpustit. Od té doby se občas vídáme. Měl po mně ještě jeden nevydařený vztah, ale děti už žádné nechtěl. Vím, že má zpackaný život stejně jako já. Vrah jsem ale já a ne on. Zabila jsem své dítě, zničila život svého muže, udělala ostudu celé rodině. Žiju, protože jsem se nedokázala zabít. Žiju, ale nikdy si neodpustím. Dnes by bylo Haničce třicet tři let. Pravděpodobně by ze mě byla šťastná babička a z Libora prima děda. Místo spolu dnes jdeme na hrob naší dcery.
Hana D. (57), střední Morava
