Mužům se velká rodina plánuje snadno. Nemusí ji za nic vyměnit. Často ani nevědí, co všechno jejich žena zvládá a neváží si toho. Já rozhodla za nás za oba a nelituju.

Když jsme s Jirkou před více než třiceti lety randili, hodně jsme plánovali společný život a těšili se na věci budoucí. Součástí vizí byla i velká rodina v malém domečku s červenými muškáty v oknech. Dost jsme se spolu tomu tenkrát nasmáli.

„Když to budou tři kluci, měli by se jmenovat Pankrác, Servác a Bonifác,“ bavila jsem se na procházce a můj milovaný Jiřík stejně vtipně kontroval: „A když to budou dvě holky a jeden kluk, tak budou Arabela, Xénie a Rumburak.“

„Jasně, úplně to vidím. Rumburaku, nešťourej se v tom nose! Arabelo, okamžitě přestaň brát té holčičce lopatičku,“ hrála jsem si s představami.

Představy o velké rodině

Viděla jsem se v daleké budoucnosti v houpacím křesle se šedivými vlasy, jak mám každém koleni jedno vnouče. Kousek dál postává můj dospělý syn, fešák, nejspíš lékař.

Vedle něj jeho sestra, umělkyně a nejmladší, mazánek, ať už kluk, nebo holka, by mohl být třeba konstruktér raketoplánu. Pěkná představa osmnáctileté holky, i vtipná. Jenže realita byla jiná.

Našla jsem si super práci v pojišťovně, která mě hrozně bavila a navíc mi šla od ruky. Byla jsem neustále chválená, a tak jsem chodila domů spokojená.

Moji rodiče i Jirkovi byli v pohodě, a protože už jsme byli dospělí, do ničeho nám nemluvili a do svatby nás nehnali. Přespávali jsme jednou u nás, jednou u nich a všem to vyhovovalo.

Byla jsem chaotická matka

Jenže pak jsem otěhotněla. Bylo mi devatenáct. Měla jsem obrovskou radost a těšila se, jak můj svět bude s dítětem ještě mnohem veselejší. Naprosto jsem si neuměla představit, co péče o dítě obnáší. Ale která z nás to dopředu uměla, že?

Ukázalo se, že jsem celkem chaotická matka, která sice své mimčo bezmezně miluje, ale všechno to okolo naprosto nesnáší. Třeba to, že první tři roky po narození dítěte prakticky neslyšíte své jméno, protože vám každý říká maminko!

A samozřejmě všechny ty plíny a kašičky a tak dále. Naštěstí mi hodně pomáhala máma a tchyně.

Možnost vrátit se do práce

No a pak jsem potkala kolegyni Jarmilku, která mi prozradila, že moje původní místo je teď zase volné, protože moje dočasná zástupkyně si nesedla se šéfem a odešla. Právě zase hledali někoho, než se vrátím z mateřské. Znělo mi to jako znamení.

Říkala jsem si, že by bylo fajn vrátit se zase do práce. Jenže já z toho měla radost jako jediná. Máma s tátou, Jirka i jeho rodiče se shodli na tom, že to není dobrý nápad.

Už proto, že jakmile Honzík ještě malinko povyroste, bude přece na pořadu dne další dítě! Takže nejenže nemá cenu vracet se do práce dřív, ale vracet se tam vůbec. Měla jsem z těch jejich řečí husí kůži, ale nic jsem neřekla.

Další dítě? Teď ne!

Věděla jsem, že nechci určitě ještě nějakou dobu další dítě. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že ho už nebudu mít nikdy. Do práce jsem přes protesty ze všech stran nakonec nastoupila a byla jsem šťastná.

Dokázala jsem ji skloubit se starostí o tehdy dvouletého Honzíka naprosto perfektně. Mě to tak vyhovovalo, ale manžel se často ptal, kdy se pokusíme o další děťátko, že jsem jednoho dne prostě řekla:

„Klidně hned!“ Jenže jsem si předtím došla k doktorovi pro antikoncepci. Nebudu mít přeci dítě jen proto, že ho chtějí všichni ostatní? Znovu opakuju, že svého dnes už dospělého syna Honzu miluju a vždycky byl pro mě nejdůležitější na světě.

Snesla bych mu modré z nebe. Jen jsem mu prostě nechtěla pořídit sourozence. Nikomu jsem to ale neřekla, protože jsem nechtěla, aby mi máma a tchyně pořád opakovaly, jak bude Honzík bez sourozence v životě trpět.

Už tak to říkaly docela často, i když si myslely, že se o další dítě pokoušíme. Nakonec se nám „nepovedlo otěhotnět“ a bylo to.

Svého rozhodnutí nelituju

Cítím se sice někdy špatně kvůli dlouho živené lži, jsem ale přesvědčená, že moje rozhodnutí bylo správné. Dokonce i přes to, že jsem jednou, asi tak před dvaceti lety, musela jít na potrat. Nevím, jak se to stalo, ale otěhotněla jsem i „přes prášky“.

Manžel sice někdy smutně prohodí: „Škoda že jsme těch radostí a starostí s dětmi neměli víc, viď?“ Jen pokývu hlavou a jsem ráda za to, co máme. Za svou malou ale šťastnou rodinu. Dřívějších rozhodnutí ani v nejmenším nelituju.

Honza bez sourozence rozhodně netrpěl. Měl velkou spoustu kamarádů, kteří u nás měli vždycky otevřené dveře. A mému manželovi ty radosti a starosti přinesou vnoučata. Snacha je totiž těhotná a na rozdíl ode mě jí příroda nedala na vybranou. Čekají holky – dvojčata!

Lída S. (52), Tábor