Vím, že je dnes v módě nepřechylovat ženské příjmení. Ale vnučka šla ještě o krok dál a rozhodla se změnit křestní jméno.
V naší rodině je zvykem dědit jména, i když je to v něčem složité. Marii – matce se pak říká „velká“ nebo „stará“ jen proto, že se jí v pětadvaceti narodila Marie „malá“, posléze „mladá“, když se zase jí narodí o dvacet let zase později Marie „malá“. Já dostala jméno po otci a dědečkovi a jsem Drahoslava. Příjmení mám od svatby ještě delší než křestní jméno, takže si umíte představit, jak ráda vepisuji údaje do tiskopisů. Ocenila jsem proto, když se objevila možnost nepřechylovat ženské příjmení a pochopila jsem i pana Brzobohatého, který se rozhodl převzít příjmení po matce, aby se snadněji prosadil v zahraničí. A když moje vnučka Maruška na oslavě svých osmnáctin slavnostně oznámila, že se rozhodla změnit jméno, taky jsem to dokázala pochopit. Odhadovala jsem, že zvolí Mariku nebo Markétu, moje sestra se domnívala, že to bude nějaká verze španělského jména Marie, jako Mercedes nebo Dolores, můj muž zase prohlásil, že pro něj za něj to může být třeba Meluzína nebo Mahulena jako Bočanová, ale Maruščina volba nám všem vyrazila dech: „Já jsem vždycky chtěla být Klára! A jestli se mi to nebude líbit, zkusím za pár let něco jiného,“ prohlásila vesele Maruška, tedy Klára. Vůbec nevím, jestli to je možné, měnit jméno tak často, jak se člověku zamane a zaplatí tisícovku, ale jedno vím určitě. Pro mne zůstane Maruška Maruškou, i kdyby se třeba Ifigenie měla jmenovat.
