Když jsem byla malá, často u nás panoval hlad. Bylo nás pět děti a v dělnické rodině nebylo nikdy peněz nazbyt. Možná proto si dnes pocitu blahobytu tak užívám.
Nejméně pět lahví dobrého vína, v mrazáku kuřata, několik zamražených vepřových řízků nebo káva, když je v akci. To všechno a ještě mnohem víc musím mít doma, abych měla klid. Co kdyby se mi zítra něco stalo a nemohla bych si dojít na nákup? Co když zítra všechno rapidně zdraží a já na to už nebudu mít? Co když přijde zase válka, kterou pamatuji jako malá? Nebo zazvoní sousedka a já jí snad nebudu mít co nabídnout? To všechno jsou situace, které mi nedají spát a nutí mne jít znovu a znovu do mého chrámu zvaného supermarket. Když se po sametové revoluci otevřely dveře nových obchodů a když se na nás začalo valit zboží, které jsme nikdy předtím neviděli, propadla jsem kouzlu nakupování i já.
Tehdy jsem ještě chodila se svou kamarádkou. „Tohle si neber, to bude určitě nedobré,“ říkala mi častokrát a odrazovala mne tím od zkoumání novinek na českém trhu. Já jsem si však všechno chtěla vyzkoušet. „No a co, že jsem stará, to jako nemůžu ochutnat mango?“ ptala jsem se jí. Nerozuměla mi, proto jsem začala svou slabost pro nakupování tajit.
Za války jsme nemohli, teď můžeme
Opravdu nevím, jestli to souvisí s nedostatkem a chudobou, kterou jsem zažívala jako malá. Jisté propojení tam ale zřejmě bude. Taky mě to ale jednoduše baví. Dovedete si vůbec představit, jak je člověku, když sedí celé dny doma a nemá nic na práci? Poklidit, vyprat a uvařit zvládnu za pár hodin, co však dělat se zbytkem volného času? Mám ho jako důchodkyně opravdu dost, proto si můžu dovolit studovat letáky, různé prodejní a slevové akce, a cestování za nákupy klidně přes celé město mi vůbec nevadí. Bydlím v obecním bytě 2plus1. Po smrti manžela mám jeden pokoj volný. Tedy ještě do nedávna volný byl. Když jsem měla kuchyň celou zastavěnou lahvemi vína, které byly ve slevě nebo mlékem, rozhodla jsem tento volný prostor využít jako spižírnu. Mým nákupům se tam hned víc líbí. Jak už jsem psala, kamarádi ani kamarádky o mé slabosti pro nakupování neví. Trochu se za to stydím. Když prostě vidím, že je něco levné a výhodné, neumím si koupit jeden dva kousky, ale musím vzít hned celé balení. Vždyť se to přece může hodit. Ty věci vždy opravdu spotřebuji nebo rozdám. Zásoby, které doma schovávám, mi dávají větší pocit jistoty a bezpečí. Doufám, že už žádná válka nepřijde, kdyby se tak však stalo, já hlady rozhodně neumřu.
Jarmila S. (84), Poděbrady
