S přítelem jsme spolu dva roky a po jednom ne moc slavném podnájmu jsme se rozhodli přestěhovat se k jeho babičce.

Milá babička, která sotva chodí, nevidí a potřebuje pomoc, byla nadšená. My rovněž, protože jsme doufali, že se konečně budeme moci vzít a založit si rodinu. Přestěhovali jsme se tedy a těšili se na šťastnou budoucnost. Já jsem si našla dobré zaměstnání.

Pracuji jako učitelka, kolegyně i děti jsou zlaté. Přítel měl vynikající práci v automobilovém průmyslu. Takže: konečně jsme se usadili a máme klid. Vymalovali jsme dům, všechno dali do pořádku. Dva měsíce jsme dělali ve dne v noci.

Protože v domě bydlel i babiččin syn, alkoholik, dům byl v neskutečně špatném stavu. Když jsme se tam nastěhovali, jako kdyby tam žila prasátka. Než jsem tedy nastoupila do práce, byla jsem úplně zničená. Jen co bylo všechno hotové, začalo se peklo.

Babička zřejmě potřebovala dva hlupáky, kteří jí dali dům do pořádku. Do té doby byla tou nejlepší na světě. Jakmile práce skončila, byla náhle panovačná a zlá. A mému příteli, svému vnukovi, najednou neuměla přijít na jméno.

Náš pobyt u ní byl tedy těžce odpracovaný. Když bylo zapotřebí postarat se o jejího syna, který po otravě alkoholem umíral, najednou jsme byli zase dobří. Já jsem vařila nejen pro nás dva, ale pro čtyři lidi. Přebalovala jsem babičku a stara se o všechno.

Když její syn alkoholik skončil se životem, pokračovalo peklo. Babička nás začala vyhánět, že u ní nemusíme být, když se nám tam nelíbí. Několikrát jsem uvažovala, že uteču a nechám i přítele, kterého mám ráda.

Dokonce i kamarádka, která se za mnou přijela podívat, po dvou dnech odjela. A moji rodiče tu radši ani nebyli. A babička? Nadále ji živíme. Vařím, peču, dávám jí léky skoro až do úst, protože prý nevidí, peru jí špinavé věci.

Spolužití s ní vyžaduje nejen věčné obskakování, ale i pevné nervy, protože je výbornou herečkou. Denně je nutné dát jí všechno pod nos a do úst, ale když nejsme doma, zvládá přejít pro bonbóny přes celý byt.

Mívá špatné nálady, stále vykřikuje, že ji všichni nenávidí a dělají jí naschvály. A proč to vlastně píšu? Není vůbec lehké žít s babičkou, která jinak vypadá jako andílek.

Cítím, že to ani není život, ale pevně doufám, že odtud co nejdřív odejdeme, protože jinak to skončí rozvodem nebo na psychiatrii. Jsou prostě staří lidé, kteří dokážou během jednoho roku přivést dva mladé na úplné dno…

Martina, západní Čechy