Odjakživa jsem byla tvořivým dítětem plným energie, které se nikdy nenudilo. Svůj život jsem si naplánovala a vycházelo mi to.
V osmnácti láska jako sen, ve dvaceti svatba, potom dokončení vysoké školy, nástup do vysněné práce, dostavení domku, narození dítěte. Žila jsem šťastným životem. Až jednou přišel muž z práce smutný s tím, že ho propustili. Bylo to tak nečekané a nepochopitelné, úplně bez důvodu. Zkrátka snižovali stavy a pomyslný los padl tentokrát na něj. Propustili? Nyní? Nechápala jsem to. Z čeho budeme splácet hypotéku, z čeho živit dítě a hlavně jak dlouho potrvá, než bude opět zaměstnaný? Příliš mnoho otázek na to, abych zůstala v klidu. Bez jistoty a s obavami v srdci, co bude dál, jsem se snažila fungovat naplno. Muž absolvoval různé pracovní pohovory a my jsme žili v náladách jednou dole, podruhé nahoře. Střídaly se chvíle štěstí, které vyprchaly po pár dnech, kdy přišlo rozhodnutí, že manžela odmítli. Byla jsem mu oporou a snažila jsem se mu dodávat naději, kterou jsem už ani sama neměla. A tehdy jsem neplánovaně otěhotněla. Než jsem se začala na miminko těšit, přišla jsem o ně. Z lékařského hlediska takřka nepodstatná věc, odbili mě tím, že se to stává až ve třetině případů a že žena často ani neví, že byla těhotná. Ale já jsem to věděla a stačila jsem to říct manželovi, rodičům, udělat si dva těhotenské testy a na malou chvíli zapochybovat, zda to dítě chci. Strašné! Na druhou stranu to hodně věcí vyřešilo a já mohla naplno pokračovat v šíleném tempu – na víc než na sto procent v práci, kterou jsem milovala, v domácnosti, v péči o dcerku a nezaměstnaného muže. Nezastavila jsem se ani na chvilku, abych uronila byť jedinou slzu za svým děťátkem. S odstupem času už vím, že to byla chyba, za kterou jsem těžce zaplatila. Zanedlouho si muž našel práci a život se vrátil do normálních kolejí. Začalo se nám dařit, jen já jsem se nemohla klidně nadechnout, něco mi chybělo, nebyla jsem to já. Půl roku mi trvalo, než jsem si uvědomila a vůbec připustila, že mám problém. Deprese se vkradla do mého života a ničila všechno, čeho se dotkla. Další rok jsem se učila znovu nacházet sama sebe, odpočívat, což jsem předtím neznala. Našla jsem si čas na koníčky, procházky do přírody. Všechno ale bylo bohužel marné a propadala jsem se čím dál hlouběji do letargie. Byla jsem ve tmě a velmi jsem se chtěla něčeho zachytit, ale nebylo čeho. Až náhlá fyzická bolest, která se objevila, mě z toho „přepadání“ vytrhla. Začala jsem se pomalu vracet a jednoho dne jsem to byla zase já. Cítila jsem se tak jako předtím, spokojená a šťastná jen z toho, že jsem. A vděčná, že jsem to přežila. Okolí to nepostřehlo, věděla to jen jedna moje kamarádka a manžel, kterému děkuji za pomoc.
Soňa, střední Čechy
