Život bývá často nespravedlivý. Přináší smutek do rodiny, která si to vůbec nezaslouží a bere si to nejcennější!

Janička byla vytoužené dítě. Moje dcera Eva se s manželem dlouho marně snažili o potomka. Do jiného stavu Eva přišla ve chvíli, kdy už ztráceli naději.

Během těhotenství jí hlídal zeť Roman jako oko v hlavě – v poslední fázi pak tuhle starost převzali raději lékaři. Když se Janička v pořádku narodila, udělali jsme velkou zahradní slavnost, a já jsem se cítila snad ještě šťastnější než dcera a zeť.

Nikdy nebyla nemocná

Snažila jsem se být vzornou babičkou, stejně jako jsem předtím zaujala pozici vzorné tchyně. Znamenalo to nemíchat se mladým do života nějakými radami a přáními, ale být naopak připravena kdykoliv a jakkoliv pomoci. Proto jsem měla s Romanem skvělý vztah.

A dcera, ta mi říkala vždycky všechno už od malička. Mladí s námi nebydleli, ale neměla jsem to k nim daleko, pět minut chůze. Ráda jsem chodila Janičku hlídat, kdykoliv to Eva s Romanem potřebovali, často se k mně přidal můj muž.

První čtyři roky života naší vnučky proběhly krásně a bez jakýchkoliv komplikací, Janička vlastně nebyla skoro vůbec nemocná. O to horší pak přišel zlom před jejími pátými narozeninami!

Diagnóza byla šokem

V době, kdy měla vnučka nastoupit do školky, její zdravotní stav se zničehonic změnil. Mívala zvýšenou teplotu, stěžovala si, že jí bolí nohy, bývala rychle a často unavená. Několikrát se jí spustila krev z nosu bez předchozí příčiny.

Přestávala mít chuť k jídlu, odmítala i sladkosti, zato by nejradši pořád pila. V první fázi jsme si všichni mysleli, že se jedná o nějakou vleklou chřipku. Protože se ale příznaky nelepšily, poslali lékaři vnučku na komplexní odborné vyšetření.

Na ten den, kdy jsem se onu zprávu dozvěděla, nikdy nezapomenu – a platí to i pro mého muže, moji dceru a zetě. Zjistilo se, že Janička má akutní leukémii. V první chvíli jsem byla z té diagnózy v naprostém šoku, potom jsem několik dnů tajně proplakala. Navenek jsem se snažila dodávat ostatním sílu a optimismus.

Hráli jsme bolestnou hru

Už první prognózy nebyly moc dobré. Netrvalo dlouho a Janička musela být trvale umístěna do nemocnice. Dlouho jsme řešili, co jí o její nemoci říct. Dokáže malá dětská dušička pochopit pravdu o tom, že hrozí vážné nebezpečí? Jak se zachovat?

Říct pravdu, kterou Janička nejspíš těžce ponese nebo se tvářit, že je všechno v pořádku a riskovat, že nás bude mít za lháře, pokud se její stav nebude lepšit? Vnučka se ale chovala statečně.

Hráli jsme si na to, že jí chtějí ublížit zlí skřítkové, a my ji budeme chránit. Někdy můžou chvíli vyhrávat, ale nakonec zvítězíme my! Propadli jsme té pohádce natolik, že jsme jí sami věřili. Janičku mohla ale zachránit jen rychlá transplantace kostní dřeně. A najít vhodného dárce se stále nedařilo!

Byli u ní až do konce

Osud si s námi krutě pohrál. Nejprve přišla dobrá zpráva, že se dárce konečně našel – a vzápětí ta mnohem horší, že stav Janičky se prudce zhoršil kvůli infekčnímu onemocnění. Nastal dramatický boj s časem, který bohužel moje vnučka nemohla vyhrát.

Zemřela jedné noci ve spánku. Eva s Romanem byli u ní. Podle lékařů Janička příliš netrpěla – to ale mohlo nanejvýš maličko zmírnit smutek a zoufalství, které jsme pociťovali. Smuteční obřad jsme si udělali jen v rodinném kruhu, nechtěli jsme drásat živou ránu.

Do roka se Evě podařilo znovu otěhotnět a tak mám dnes vnuka Tomáška. Hlídáme ho jako oko v hlavě a dostává všechnu naši lásku i za Janičku, která s námi byla jen chvíli.

Nikdy na ni ale nezapomeneme a jestli opravdu existuje nebe, tak vím, že se tam s ní jednou znovu setkáme!

Anna R. (53), Praha