Dovoloval si stále víc. Pořád jen poroučel a nařizoval. Pro nikoho neměl hezké slovo. Nezbylo než si jít na šéfa stěžovat. Musela jsem si přece nějak poradit.
Do práce jsem chodila čím dál míň raději. Někdy bych snad ani nevstala z postele, kdyby to šlo. Jenže, musela jsme se snažit! Posledních pár let před důchodem bych nerada strávila coby nezaměstnaná, nebo někde v neznámém prostředí a mezi lidmi, s kterými si nerozumím.
V práci jsem měla klídek
Ještě před rokem mi bylo v zaměstnání fajn. Ne, že bych svoji stereotypní práci nějak milovala, ale s ženskými jsem si rozuměla a také, proč to nepřiznat, nenadřela jsem se. Seděla jsem s ostatními pěkně v teple a nandávala do krabiček či papírových obalů takové snídaňové směsi. Občas na mě vyšla řada a já míchala oříšky s vločkami, exotickým ovocem, rozinkami, nebo vším, co zrovna naše mini laboratoř vymyslela. Vše v nejvyšší kvalitě. Vzduch voněl po vanilce, my si hezky s kolegyněmi povídaly, a občas si i pustily nějaké písničky. O pauze jsme se šly vydýchat na dvorek před halou, kde pro nás tehdejší pan šéf nechal udělat lavičky a dokonce pořídil i ovečku, místo sekačky trávy. Prostě pohoda!
Nový šéf byl ras
Jenže, všechno má svůj konec a tak i naše idyla vzala za své. Starého šéfa vystřídal mladý, jeho syn. Hned v den svého nástupu nás varoval, že nám skončí pohoda. „Nemyslete si, že si mě omotáte kolem prstu, jako tátu! Já umím být přísný!“ vyhrožoval a na jeho otci bylo vidět, že je mu za synáčka trapně. Nechal ho vystudovat v zahraničí, ale dobrým móresům ho tam nenaučili. Oblečený chodil v drahém obleku a kravatě. To jeho tátovi, který naši malou fabriku vybudoval, stačily obyčejné rifle a triko. Také, v tom vedru, co by nosil! Nic ze sebe nikdy nedělal a my ho měly s ženskými opravdu rády. Jeho synkovi už bylo skoro ke čtyřiceti, ale choval se jako huberťák. Míval záchvaty vzteku kvůli maličkostem a občas byl drzý, že by zasloužil pohlavek!
Bál se jen svojí manželky
„Paní Zdeno, jak to do té krabice sypete, máte snad chromé ruce?“ zařval mi jednou za zády, až jsem málem spadla ze židle. Potom mě zase dloubnul do zad, abych se narovnala. Měl to být žert! Kolegyni Aničce vyčinil, že má dlouhé nehty a Růžu zase zhvízdal, že přibrala. „Doufám, že nám tady neujídáte! Vypadáte, jako byste snědla kilo ořechů za dopoledne!“ kroutil nad ní hlavou. Přitom sám měl pořádný pupek, ale u něho to bylo v pořádku. To jen na nás pořád něco viděl! To břicho měl díky péči svojí ženy. Pekla mu samé dobroty, kterými se každé dopoledne cpal. Nosil si je v růžových krabičkách! Ona se tvářila jako učiněný andílek, ale byla to pěkná dračice. Chodila ho kontrolovat skoro denně. Nás, jeho podřízených, se vyptávala, co dělá a zda někam neodjíždí. Vždycky když odešla, dělaly jsme si legraci. Možná doma přece jen dostane náš pan šéf výlupek na pamětnou!
Výhrůžky se mu vymstily
„Zdeno, co to zase vyvádíte! Asi vás přeložím na vrátnici!“ vyhrožoval mi, když mě přistihl venku kouřit. Bylo to zakázané, přiznávám. Ale když někdo kouří už skoro třicet let, tak jen tak nepřestane, to dá rozum! Měla jsem té šikany právě dost. Rozhodla jsem se s šéfem zatočit! Postěžuji si jeho ženě a uvidíme, co se bude dít! Když ta jeho stíhačka přišla, byla jsem připravená jí vše povědět. Ale nepustila mě ke slovu. Jen pokřikovala a vznášela dotazy: „Tak kam dneska ten můj jel? A byl pryč dlouho? Co je to za mladou ženskou, co jsem potkala na chodbě, o té mi neřekl!“ Pusa jí jela jako namydlená a potom se otočila na podpatku a byla ta tam. Měla jsem na ni vztek skoro tak velký, jako na šéfa!
Šla jsem žalovat
Naštěstí jsem věděla, kde ty dvě hrdličky mají uklované bydlí. Ve vilce za městem, s pěknou zahrádkou a bazénem! Zazvonila jsem u krásných kovaných vrat. Otevřely se samy, jako nějakém filmu. Cesta lemovaná růžemi, pečlivě zastřižený trávník a nádherná fontánka. Pod nohama mi křupaly růžové kamínky. Vydala jsem se směrem k domu. Na prahu už stála žena pana šéfa. Oblečená v nějaké drahé teplákové soupravě a bílých teniskách. Na hlavě měla růžovou čelenku a tváře červené jako rajská jablíčka. Asi zrovna sportovala v té svojí tělocvičně. Šéf o ní vždycky mluvil, jak chodí zvedat po večerech činky, a veslovat na trenažéru. Přitom hned za barákem měli nádherný rybník! Tak mohl veslovat do aleluja, ale to by nebylo ono!
Zprvu mi nevěřila
Paní se tvářila udiveně. Možná rozladěně, ale naštěstí i zvědavě. Napadlo mě, že není už tak mladá, jak se mi jevila. Možná byla i o dost starší než šéf! „Co mi nesete za novinky?“ ptala se a já byla ráda, že mě vůbec poznala. V zaměstnání jsme totiž všichni museli nosit takové bílé čepice na hlavách a vypadaly v nich trochu jako mimozemšťané. Já navíc, abych viděla na ty ořechy, měla vždycky i brýle, které jsem hned po směně sundávala, protože mi moc neslušely. Ani mě nepozvala dál, ale nevadilo mi to. Hned u jejího prahu jsem jí sdělila důvod svojí neočekávané návštěvy. „Jdu si stěžovat na vašeho muže!“ řekla jsem hned v úvodu. Proč chodit kolem horké kaše? Odměnou mi byl její nevěřícný výraz. Myslela hned na nějaké harašení. Sexuální obtěžování, což jí vzhledem k mému věku nepřipadalo moc reálné. Já si hned uvědomila, na co myslí a vyvedla ji z omylu: „Ne, nejedná se o nic takového. On je na mě i stejně postarší kolegyně hrubý!
Svého muže zkrotila a já mám klid
„Mluví s námi jako s nějakými služkami. Žádná úcta, natož vděk! V našem věku už bychom si zasloužili trochu toho slušného jednání. Správný manažer by tohle měl mít v malíku!“ Tvářila se překvapeně. Potom se dokonce začala divit: „Můj Jarda a tohle? Doma je jako beránek. Splní každé moje přání. Netroufá si odporovat!“ Pokrčila jsem rameny. Co na to říct? Chvíli jsme obě mlčely, i když každá z jiného důvodu. Já jsem nechtěla odejít jen tak. A ona asi přemýšlela, jak se k problému postavit. Nakonec se na mě usmála. Měla krásně vybělené zuby, toho jsme si hned všimla! „Víte co, už si nedělejte starosti. Já mu domluvím! Od zítřka budete mít vy i vaše kolegyně klid! Jen jedno mi musíte slíbit. Kdyby začal vyvádět a koukat po nějaké ženské, dáte mi vědět!“ natáhla ruku a plácla si se mnou. O jejím slibu jsem nepochybovala. Druhý den byl pan šéf jako beránek. A ty další taky. Do práce jsme se začala zase těšit. Do důchodu pospíchat nebudu. Vždyť mi nic nechybí!
Zdena R. (59), Brno
