Kdysi jsme byly kamarádky a já jsem si myslela, že naše přátelství jen tak nemůže skončit. Se srdcem na dlani a nabídnutou pomocnou rukou jsem však já skončila její vinou v nemocnici na kapačkách.

Seznámily jsme se jako sousedky v činžovním domě. Já vdova, Lucie rozvedená. Děti už jsme obě měly dospělé, a tak nás k sobě přivedl určitý druh samoty. Setkávaly jsme se nejen u kafíčka, ale vyrážely jsme spolu i na výlety, výstavy i do divadla.

Lucie je hodně aktivní, potřebuje společnost, ráda na sebe upoutá pozornost. Já jsem spíš klidnější typ a vystačím si i sama s knížkou. To nám ale nevadilo, docela dobře jsme se doplňovaly. Přátelství nám vydrželo ještě pár měsíců poté, co Lucii navštívil syn.

Sobce v sobě nezapřela

Když jsme klábosily, Lucie mi vyprávěla o tom, jak je opustil manžel, když byl Pavlík malý a opakovaně nemocný se záchvaty dušnosti. Vzpomínala na to, jak si přivydělávala po nocích jako servírka, aby je oba uživila.

V té době se spřátelila s mladou ženou, která jí syna pravidelně hlídala. Vycházely spolu dobře tři roky, ale pak dívka oznámila, že se bude vdávat a stěhovat na druhý konec republiky.

Lucii tahle změna přinesla velké komplikace, a tak vnímala dívčino chování jako zradu. „Však jsem jí to osladila,“ pronesla tehdy škodolibě, ale nic bližšího neřekla a já se raději neptala.

Syn utekl

Vzpomněla jsem si na to, když mi vyprávěla, že vyběhla s přítelkyní svého syna. Jak Pavlík rostl, jeho zdravotní potíže se výrazně mírnily.

„Prakticky jsem se znovu nadýchla k normálnímu životu, když mu bylo sedmnáct,“ líčila mi a dodala, že pro něj obětovala kariéru i partnerský život. To se prý pak nemohl nikdo divit, že zasáhla, když se na něj začala lepit jeho spolužačka.

„Pořád ho někam tahala, lákala na brigády do ciziny, jako by nemohl trávit léto se mnou. Vždycky jsme rádi chodívali do lesa, na hory nebo k rybníku.“

Tehdy mi došlo, že Lucie si potřebuje k sobě někoho přivázat. Pavel to zřejmě nechtěl snášet a ve dvaceti od ní utekl na Nový Zéland. Při vzpomínkách se o tom Lucie zmínila jako o další zradě, která ji potkala.

Od pošťačky vím, že jí Pavel ze začátku psával, ale ona s ním nekomunikovala. Před dvěma lety se tu objevil. Masku tvrďáka Lucie odložila, když uviděla tříletého vnuka, který prý jako by Pavlíkovi z oka vypadl.

Před odjezdem pak klučík přinesl babičce kotě, aby se jí po nich tolik nestýskalo.

Kočička na scéně

Od té doby měla Lucie nový objekt své lásky. Kočička byla roztomilá, Lucie ji pojmenovala Princezna a zacházela s ní jako s dítětem. Dokonce výrazně omezila svoje společenské aktivity. I mně se přívětivý mourek líbil a pochopitelně jsem její nadšení sdílela.

Když příští rok pozval Pavel Lucii na společnou dovolenou k moři, požádala mě, abych se o kočičku postarala – krmila ji a venčila na dvorku našeho domu. Samozřejmě jsem souhlasila.

Zaplatila jsem

Všechno šlo hladce, ale třetí den, když jsme byly venku, se najednou přiřítil cizí pes. Kočka se lekla, naježila se a prskala, jenže pes se na ni vrhl a chytil ji zuby za hřbet.

Princezna by jako každá kočka zřejmě dokázala utéct, kdybych ji v tu chvíli neměla na dlouhém vodítku. Kočka řvala, já taky, až přiběhl pán a psa odvolal. Princezna byla celá od krve a nemohla se postavit na nohu.

Pán nám hned zavolal taxík, aby nás odvezl na veterinu. Naštěstí to poranění nebylo vážné. Za ošetření včetně šití a kontroly následující den jsem zaplatila dva tisíce. Když se Lucie vrátila, byla kočička už zase v dobré náladě.

Samozřejmě jsem Lucii vše vylíčila a doufala, že mě pochopí a taky zaplatí ten účet. Za to, co se stalo, jsem nemohla, a navíc pro mě byly dva tisíce hodně peněz. Jenže jsem se nedočkala ani jednoho.

Lucie mě obvinila, že jsem jí málem zabila nejlepšího přítele a peníze jsou prý to nejmenší, čím jsem mohla za svou chybu zaplatit. Nevěřila jsem svým uším. Od té doby mi neotevírala ani nebrala telefon.

Vypadalo to, že jsem definitivně přišla nejen o peníze, ale i o kamarádku, že je to konec. Ale nebyl.

Dočista se pomátla

Zhruba po měsíci mi od Lucie přišla zpráva, že by ráda ten průšvih dořešila, abych přišla na kafe. V rozhovoru zmínila, že jsem ji sice zradila, ale že je přesto ochotná zaplatit polovinu výdajů. Dokonce mi ke kávě nabídla moučník.

Jsem asi naivní, ale chtěla jsem se chovat příjemně, a tak jsem neodmítla. Večer jsem ulehla s dobrým pocitem, ale vzbudila jsem se ještě za tmy se šílenými křečemi v břiše a zbytek noci jsem doslova protrpěla.

Ráno jsem nebyla schopná postavit se na nohy, a tak jsem zavolala doktorce. Ta mě nechala převézt sanitou do nemocnice, kde jsem zůstala tři dny na kapačkách. Podle tamního doktora to mohlo způsobit jen hodně silné projímadlo.

Ujistil mě, že jsem měla štěstí, že to se mnou nedopadlo hůř (mám totiž se střevy léta potíže) a podezíral mě z agresivní diety. Já však měla své podezření. Ale bohužel žádné důkazy. Na policii jsem jít nemohla. A dodnes nemám ani ty slibované peníze. A samozřejmě ani někdejší kamarádku.

Pavla H. (58), Klatovy