Žádný majetek – žádné starosti, říká jedno české rčení, ale manžel mojí kamarádky Marušky o tom ví své. Nikdy toho moc neměl, zato starostí plnou hlavu. Když si konečně pořídil své vysněné auto, čekal ho šok.
Maruška s Jardou nikdy nic nezískali zadarmo. Starali o Jardovy výrazně mladší sourozence, potom i o zestárlé rodiče a postupně vychovali tři děti. Měli se co ohánět, a když si pořídili první ojeté auto, zažívali obrovskou radost. Užili si ho však necelý rok.
Při jedné letní bouřce na něj spadl starý strom a úplně ho zdemoloval. Havarijní pojistku si neplatili, a přestože od obce dostali pár korun odškodného, museli odpracovat hodně přesčasů, než si mohli dovolit jiné auto.
Ukradli jeho princeznu
Jarda byl do aut blázen. Nastudoval si o nich kde co, pracoval jako řidič, později se stal šéfem vozového parku ve velké firmě. K tomu si přivydělával drobnými opravami a údržbou aut pro známé. Neměl rád dluhy, a tak o půjčce ani neuvažoval.
Po pěti letech si koupil starší Fabii. „Je to sice trochu zanedbaná Popelka, ale já z ní udělám královnu,“ zářil štěstím Jarda. Jeho červený kočár se brzo leskl do daleka.
Když jednou v noci vandalové poškrábali hřebíkem většinu aut v ulici, neztrácel čas lamentováním, ale šrámy hned vykytoval, rozleštil, přestříkal. Zhruba po třech letech ale dostal pořádnou ránu – z parkoviště mezi paneláky mu auto ukradli.
Tehdy se ze sídliště během dvou týdnů ztratily ještě další vozy. Některé se našly nabourané na odlehlém místě, ale ten jeho ne.
Nebezpečná silnice
Dlouho z toho byl špatný až došel k rozhodnutí, že příští auto už na ulici nenechá. Vzal si do hlavy, že se přestěhují na okraj města do domku. Maruška toužila po zahrádce, takže souhlasila.
Dědictví po rodičích, které schovávala na důchod, jim pomohlo a do roka se stěhovali. Domek potřeboval hodně oprav, tak koupě vysněné oktávky musela ještě počkat. Za rok ale došlo i na ni. Ještě před tím Jarda přistavil k domku garáž.
A jak si kdysi slíbil, zánovní auto pojistil. I Maruška byla spokojená, že konečně mají všechno, co si společně s Jardou vysnili. „Andulko, jen mě mrzí, že se Jarda tak trápí tou rozbitou cestou, co k nám teď vede,“ postěžovala si mi Maruška nedávno.
„Poté, co tu kopali kvůli kanalizaci, je to spíš tankodrom. Jarda chodí každý týden na úřad stěžovat si, že si tu všichni na rozsypaném kamení ničí auta, dokonce zvažoval žalobu. Někdy je tak rozčilený, až se bojím, že ho klepne pepka.
Říkám mu, aby se uklidnil, čas letí rychle a nová silnice bude co nevidět. Ale on, jako by s věkem ztrácel trpělivost.“
Budila ho předtucha?
Jarda nevynechal žádnou příležitost, kdy mohl svého nablýskaného miláčka nastartovat, a tak mě poté, co jsme si s Maruškou poklábosily, odvezl až domů. Nedalo se přeslechnout, jak mu ta rozbitá cesta drásala nervy.
Schválně jsem tedy přivedla řeč na staré časy a připomněla mu, že konečně má, po čem toužil. A zdálo se, že to zabralo. Přiznal, že se z něj stává morous, že to s ním Maruška nemá lehké a zaslouží si alespoň sladkou náplast.
A než se vydal zpět, koupil jí nugátovou bombonieru. Sotva se doma za ním zavřela garážová vrata, cinkla mu na telefonu zpráva z úřadu, oznamující omezený provoz kvůli pokládce nového povrhu silnice. Pro samou radost Jarda nedokázal myslet už na nic jiného.
Ten večer po dlouhé době usnul, jako když ho do vody hodí, a Maruška v duchu poděkovala kamsi nahoru. Probral se kolem čtvrté ráno, aby si došel na záchod a do kuchyně napít se.
Přitom si vzpomněl na výbornou večeři a proud myšlenek ho přivedl až k nugátu zapomenutému v autě. Tak to bude aspoň ranní překvapení, řekl si a před návratem do postele se vydal do garáže.
Zloděj zaútočil
Když otevíral dveře spojující předsíň s garáží, uviděl otevřená vrata a uslyšel motor. Vběhl do garáže, auto vyrazilo a Jarda za ním. V tom viděl, že oktávka nezatáčí na silnici, ale zastavila těsně u protějšího plotu.
Když Jarda dobíhal ke dveřím řidiče, zloděj z auta vyskočil, Jardu srazil k zemi a utíkal pryč. Jarda se ještě snažil za ním rozeběhnout, ale dech mu nestačil. Vrátil se k autu a pár minut mu trvalo, než se vzpamatoval.
Pak si vůz prohlédl ze všech stran a rozesmál se. Pochopil, proč zloděj nedokázal zatočit a ujet.
Všechno zlé…
Policie zapsala Jardovu výpověď, nafotila vypáčený zámek garáže a sejmula otisky z volantu. Jarda vyměnil prázdnou pravou přední pneumatiku, kterou zřejmě předchozí večer rozřízl nějaký ostrý kámen.
Oktávku zaparkoval zpět do garáže, vzal bonboniéru a tentokrát auto zamkl a klíčky si strčil do kapsy. A v duchu děkoval tomu „zatracenýmu hrubýmu štěrku“.
Anna B. (66), Třebíč
