Když jsme se s manželem přestěhovali na statek na venkově, rozzlobili jsme duchy dávno zavražděných lidí. Naštěstí se nám je podařilo udobřit a zbavit se jejich přítomnosti.
Osobně jsem nikdy netoužila po stěhování z města. Jenže osud nemívá s našimi přáními soucit a já se v pětatřiceti letech ocitla uprostřed venkova. Důvodem byl můj životní vztah k Hansovi, kterého jsem potkala na služební cestě v Mnichově. Hans byl typické dítě rodného Bavorska a miloval poklid venkovského světa. Když už bylo jasné, že spolu chceme prožít zbytek života, nadšeně souhlasil s tím, že to bude v Čechách.
Malebná vesnička v horách
Živil se jako překladatel, a díky internetu a mailu mohl pracovat kdekoli na světě. Moji radost kalilo jediné: trval na tom, že koupíme venkovský dům s velkou zahradou. Jenže mě by bylo daleko lépe v rušném městě, v dosahu všech vymožeností civilizace. Ale nakonec jsem se smířila s tím, že se z městské holky stane venkovanka. Hans pendloval mezi Německem a Čechami a v neuvěřitelném tempu zvládal svou práci, přípravy na stěhování a hledání vhodného domu. Ten jsme nakonec našli v Podkrkonoší v malebné vesničce o pár chalupách a s vlídnými sousedy.
Našli jsme vzácné kameny
Usídlili jsme se ve dvou obyvatelných místnostech a hned po svatbě jsme začali s přestavbou. K chalupě patřila i stodola a rozlehlá zahrada, takže práce bylo dost. Právě v zastrčeném koutě zahrady, kde dožívaly staré ovocné stromy, jsme se rozhodli udělat posezení s venkovním krbem a altánkem. Při kopání jeho základů narazili Hans se sousedem Jirkou, který se se svou ženou Jitkou stali našimi přáteli, na podivné kameny. Postupně jich ze země vykutali skoro dvacet a na některých bylo znát, že je opracovala lidská ruka.
Schovali jsme je ve stodole
Ani já, ani Hans jsme nebyli v tu dobu žádnými velkými znalci dějepisu. Totéž platilo i o Jirkovi a Jitce, ti ale jako rodáci v sobě přece jen cítili větší úctu k místní historii a přišli s nápadem, že bychom měli kameny ukázat nějakému znalci a hned nám začali nabízet známé z okresního muzea. My ale viděli hlavně zdržení, které většinou podobný výzkum přináší, takže jsme nakonec jejich řešení zamítli. Kamenů nám ale bylo líto, protože měly krásnou patinu, a říkali jsme si, že by se třeba hodily na skalku nebo podél cestičky. Hans s Jirkou je zatím odvezli do stodoly a zakryli plachtou, díky čemuž jsme na jejich existenci během několika dnů zapomněli.
Pronásledovaly nás zlé sny
Pár dnů nato se mi začaly zdát divné sny. Pronásledovali mě v nich lidé z časů dávno minulých, jako by mi chtěli něco říct a zároveň mi hrozili. Svěřila jsem se Hansovi, který se mi trochu vysmíval, ale jeho posměch skončil asi po týdnu, kdy se přiznal, že i on má najednou podobné sny.
Nábytek se přesouval
Pak se ve stavení v podvečer ozývaly divné zvuky, občas praskla úplně nová žárovka, spadl čerstvě pověšený obraz a na půdě se dokonce přesouvaly kusy starého odloženého nábytku, který jsme chtěli nechat jednou zrestaurovat. Tehdy jsem ztratila nervy a trvala na tom, že statek prodáme a odstěhujeme se zpátky do města. Hans mě ani moc nepřemlouval, ale na rozdíl ode mne našel odvahu a svěřil se Jirkovi. Ten ho zavedl ke svému devadesátiletému dědečkovi, takovému místnímu pamětníkovi.
Povídání s pamětníkem
Děda Václav byl rád, že si může zase po dlouhé době popovídat německy a mého muže podrobně vyzpovídal. Byl překvapený, protože s naším statkem bylo podle něj všechno v pořádku, nikdy se tam nestalo žádné neštěstí, takže by nás neměli strašit žádní duchové. Hans si už skoro na odchodu vzpomněl, že Václavovi neřekl o oněch zvláštních kamenech. Jak o nich děda slyšel, neváhal a přinutil Hanse, aby mu je ukázal.
Narušili jsme klid mrtvých
Ve stodole si je dost dlouho prohlížel a pak nám oznámil, že jsou to zbytky smírčích křížů. O něčem takovém jsme slyšeli poprvé, ale vševědoucí čiperný stařík nás poučil, že takové kameny dostávaly v minulosti za úkol umístit většinou na místě zločinu pachatelé hrdelních zločinů. Kameny měly smířit vraha s Bohem a Ježíšem Kristem a dopomoci obětem k věčnému klidu. To, co jsme našli na zahradě, byly rozbité smírčí kříže, které někdo v minulosti zachránil a zakopal je v jabloňovém sadu. Možná proto, že jabloně bývaly považovány za stromy, které přinášejí mír a klid a zajišťují domu ochranu před zlými mocnostmi. A my ty jabloně vykopali a s kameny jsme zacházeli jako s nějakým stavebním materiálem!
Minulost nikdy nespí
Posléze jsme udělali přesně to, co nám děda Václav poradil. Místo altánku jsme na tom místě vysázeli nové jabloně a pod jejich kořeny přenesli zbytky smírčích křížů. Já i manžel jsme se začali o tyto zvláštní a vzácné připomínky dávných událostí zajímat. Zjistili jsme, že minulost nemusí být mrtvá a že její odkaz nosíme stále v sobě. Ale především jsme uklidnili duchy, ony ztracené duše, kteří kdysi dávno zemřeli rukou vraha.
Anna G. (59), Podkrkonoší
