Když mi dcera vyprávěla, že vídá v pokoji nějakého pána, nevěřila jsem jí. Nejenže mluvila pravdu, ale navíc se mi podařilo odhalit, kdo ten pán vlastně je!

Babička s dědou a jejich děti byli na sebe hodně fixovaní. O to větší šok pro mou maminku a její sourozence byl, když je jednoho dne jejich tatínek navždy opustil. Maminka si z té doby moc nepamatovala, bylo jí tehdy pouhých šest let.

Dědu v noci postihl těžký infarkt, kterému podlehl. Babička se ráno vzbudila a on vedle ní ležel mrtvý. Nedalo se už nic dělat. Zůstali sami. Nebo si to alespoň mysleli. Děda, otec mé maminky, totiž nikdy zcela neodešel.

V pokojíčku nebyla sama

I když je to dnes už vzácnost, celý svůj život bydlím v jednom bytě. V tom, kde kdysi bydlela moje babička s dědou, potom maminka s tátou, a dnes tam bydlím já s dětmi. Celé to začalo v době, kdy se narodila má dcera Jitka.

Jakmile uměla pořádně mluvit, začala mi tvrdit, že v dětském pokojíčku s ní bydlí pán. Říkala mi, že se na ni pořád dívá a že si s ním povídá.

Vyhledala jsem esoteričku

Nejprve jsem jí nevěřila, když ale opakovala pořád totéž, spojila jsem se se ženou, která komunikovala s dušemi zesnulých. Její slova mě zdrtila. Ten pán, kterého má dcera vídá ve svém pokoji, je můj dědeček!

Jeho duše prý zůstala po smrti v bytě, aby ochraňovala mou babičku a hlavně mou tehdy malou maminku.

Spojila se s jeho duchem

Stála jsem jako opařená a netušila, co si o tom, co slyším, myslet. Duch dědečka prý přichází pravidelně, když se v rodině narodí dívka, a do jejích šesti let ji bedlivě střeží.

Uvízl prý v časové smyčce a netuší, že od jeho smrti uběhlo několik desítek let, a že dívka, které se zjevuje, je jeho pravnučka, nikoli jeho dcera. Byla jsem přesvědčená, že si ta žena musí vymýšlet.

Jenže já jí neřekla, že můj děda zemřel, když bylo mamince šest let, ani to, že bydlím ve stejném bytě, kde se tragédie udála. Žena mi dále pověděla, že duše mého dědy bloudí a že pokud chci, aby odešel, musím provést rituál a pomoci mu odejít. Pak se s ním spojila a já nevěřila tomu, co vidím.

Obřad

Její ruka začala zuřivě psát cosi na papír a přitom si něco nesmyslně mumlala. Pak vše ustalo a ona mi přečetla vzkaz, který jí prý dědeček nadiktoval. Ptala se, co by si přál, než odejde. Odpověď mě zdrtila.

Děda si přál, abych mu uvařila kávu do hrnečku ze servisu, ze kterého s babičkou pili na svatbě. Dále si děda přál, abych při obřadu měla na sobě světlé šaty. Připadala jsem ji jako blázen, ale slíbila jsem, že poslechnu.

Mráz po zádech mi ovšem přeběhl ve chvíli, kdy řekla, že aby mohl děda odejít, musím přivolat jinou duši, která mu pomůže najít správnou cestu.

Našel klid

Ve stanovené době, tak jak mi žena nakázala, jsem si oblékla šaty, zapálila na stole svíci a uvařila kávu do hrnku, ze kterého děda na svatbě pil. S hrůzou jsem pak přivolala duši svého prastrýce Miloše a požádala ho, aby dědečka odvedl.

Vzápětí se lehce zavlnila záclona v okně. Od té doby dědův přízrak dcera už nikdy neviděla.

Eva R. (63), Toužim