Domů     Své výhrůžky splnil, unesl mi děti!
Své výhrůžky splnil, unesl mi děti!
6 minut čtení

Řekl mi, že když ho opustím, sebere mi naše děti. Že už se s nimi nikdy neuvidím. Myslela jsem, že něco takového není možné. Pak se ale jednoho dne děti nevrátily domů. Zmizely! Navždy!

Kdybych byla poslechla svou mámu. Když jsem jí představila svého budoucího muže, nebyla vůbec nadšená. Říkala, že smíšená manželství většinou nefungují. Že si beru muže z kultury, kde žena nemá žádnou cenu. Říkala, ať od něj dám rychle ruce pryč.

Ale vyprávějte to dvacetileté holce, které se dvoří čokoládový krasavec. Za pár týdnů jsem byla v jiném stavu a nebylo co řešit. Museli jsme se vzít. Když přišel na svět syn, vypadalo to, že mi můj muž snese modré z nebe.

Buď budeš poslouchat, nebo…

Krize však přišla hodně brzy. Poté, co jsem si z porodnice přinesla domů druhé dítě. Dceru. Během několika týdnů se manžel strašně změnil. Z pozorného galantního muže se stal nepříjemný prudič.

Připadalo mi, že domů chodí jen proto, že na něj čeká teplá večeře a že má v noci v posteli příjemnou společnost. Hádali jsme se skoro každý den a on začal chodit po barech. Dokonce se mi doneslo, že si našel milenku. Udělala jsem mu scénu.

Chladně mě pozoroval, a když jsem se na chvíli nadechla, skočil mi do řeči. „Asi ti pořád nedošlo, že jsi jen moje žena. Takže mě budeš poslouchat. Chceš dělat potíže? Budeš litovat!“ A odešel. Vrátil se až po několika dnech.

Byla jsem samá modřina

Pak přišla chvíle, kdy na mě vztáhl ruku. V tu chvíli se ve mně probudila hrdá emancipovaná žena. Řekla jsem mu, že jestli to udělá příště, požádám o rozvod. „Zkus to a já ti seberu děti.

A odvezu je někam, kde je nenajdeš.“ Netrvalo dlouho a doopravdy mě v opilství zmlátil. Požádala jsem o rozvod. Připouštím, že jeho výhrůžky jsem zpočátku nebrala úplně vážně. Vždyť o děti v posledních dnech vůbec nejevil zájem.

Řekl mi jenom, že budu mít to, co jsem chtěla, a odstěhoval se. Dokonce souhlasil s tím, že budeme praktikovat systém, jako bychom už byli rozvedeni. Děti si bral jednou za čtrnáct dní na víkend.

Jenže pak jsem se úplně náhodou dozvěděla, že jim nechal udělat bez mého vědomí pasy. Zamrazilo mě v zádech. Už v té době si připravoval půdu. Byl rozhodnutý, že je unese.

Policie toho moc nezmohla

Na policii mi řekli, že jsem asi kapku paranoidní. Třeba jen s nimi chce občas zajet do sousedního Německa na zmrzlinu. Je to přece jen pár kilometrů. Prý si dělám zbytečné starosti. A pak se děti jednoho nedělního večera z víkendového pobytu u táty nevrátily.

Nejdřív jsem se snažila postupně všem třem dovolat. Mobily však byly vypnuté. Na policii se mi tentokrát už nesmáli. Prý mám zatím zůstat doma a oni prověří, co se s nimi mohlo stát. A když se do půlnoci neozvou, rozjedou pátrací akci.

Taky budou informovat celníky. Mám přinést jejich fotky, aby na hranicích znali jejich podobu. To, kdyby děti ještě byly pořád v republice. Ráno se probudil i pan soudce. Vydal předběžné opatření, že děti patří do mé péče. A tím to pro všechny viditelně skončilo.

Nikdo mi nepomohl

Celé týdny jsem chodila po večerech po městě a vylepovala plakáty s jejich podobiznami. Zjistila jsem, že na hranicích o mých dětech nikdo nikdy neslyšel.

Soudce dělal mrtvého brouka a ignoroval i fakt, že únosce pravidelně vozí do našeho města svou novou přítelkyni. To, když si vyzvedávala na sociálce dávky. Kontaktovala jsem novináře, ale ani to nepomohlo. Můj teď už bývalý muž své výhrůžky splnil.

Děti zmizely kdesi v Německu. V jeho velké rodině.

Zůstala mi po nich jen fotka

Mé utrpení tím ale jenom začalo. Vždycky nějak zařídil, abych se aspoň v útržcích dozvěděla, co se s mými potomky právě děje. Obvykle se o tom zmínila jejich „nová maminka“, která se v Čechách jednou měsíčně stavovala u kadeřníka. A ten vše převyprávěl mně.

A tak jsem věděla, že obě děti strávily skoro rok u své „opravdové“ rodiny v Bangladéši, a že po návratu začaly v Německu chodit do školy. Já sama jsem oběma vždycky rok co rok koupila dárky, které jsem ukládala do komory.

A ve fotorámečku jsem pečlivě ošetřovala blednoucí fotku svých zmizelých dětí. Jedinou památku, která mi na ně zbyla.

Cesta do Německa

Přestala jsem spílat osudu a chtěla jsem po něm vlastně jen jedinou, úplně malou laskavost. Abych se s dětmi mohla alespoň potkat. Říct jim, že jsem jejich máma, že jsem se na ně nevykašlala, a že je mám pořád ráda. Dočkala jsem po dlouhých jedenácti letech.

To, když jsem si došla pro soudní obsílku. Byla v ní pozvánka do Německa. K opatrovnickému soudu. Nedovedete si představit tu nervozitu. Budou se ke mně vůbec ještě hlásit? Poznají mě po tolika letech?

Auto jsem napěchovala dárky, které byly roky odložené v komůrce. V koutku duše jsem si naivně představovala, že jim je budu moct předat.

Poslední setkání

Patnáct minut. Přesně tolik jsem dostala od německých soudních úředníků. Ke všemu jsme se mohli setkat jen za přítomnosti paní ze sociálky. Dcera mě nepoznala. Dokonce se potichu zeptala té úřednice, kdo je ta paní. Strašně to bolelo.

Na synovi bylo vidět, že mě poznal, jen nevěděl, jak se k tomu postavit. Rozhodla jsem se, že mu to nebude stěžovat. Jen jsem ho česky oslovila jeho dětskou přezdívkou. A řekla jsem mu to, že ať se stalo cokoliv, vždycky bude můj syn. A že ho mám ráda.

Věděla jsem, že cokoliv jiného nemá smysl. Že se vidíme naposledy. Hned po příjezdu do Čech jsem zastavila u prvního dětského domova a s čistým svědomím jsem tam odnesla všechny dárky z auta, které jsem tolik let schraňovala. Snad udělaly radost jiným dětem.

Šárka G. (57), západní Čechy

Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud