Řekl mi, že když ho opustím, sebere mi naše děti. Že už se s nimi nikdy neuvidím. Myslela jsem, že něco takového není možné. Pak se ale jednoho dne děti nevrátily domů. Zmizely! Navždy!

Kdybych byla poslechla svou mámu. Když jsem jí představila svého budoucího muže, nebyla vůbec nadšená. Říkala, že smíšená manželství většinou nefungují. Že si beru muže z kultury, kde žena nemá žádnou cenu. Říkala, ať od něj dám rychle ruce pryč.

Ale vyprávějte to dvacetileté holce, které se dvoří čokoládový krasavec. Za pár týdnů jsem byla v jiném stavu a nebylo co řešit. Museli jsme se vzít. Když přišel na svět syn, vypadalo to, že mi můj muž snese modré z nebe.

Buď budeš poslouchat, nebo…

Krize však přišla hodně brzy. Poté, co jsem si z porodnice přinesla domů druhé dítě. Dceru. Během několika týdnů se manžel strašně změnil. Z pozorného galantního muže se stal nepříjemný prudič.

Připadalo mi, že domů chodí jen proto, že na něj čeká teplá večeře a že má v noci v posteli příjemnou společnost. Hádali jsme se skoro každý den a on začal chodit po barech. Dokonce se mi doneslo, že si našel milenku. Udělala jsem mu scénu.

Chladně mě pozoroval, a když jsem se na chvíli nadechla, skočil mi do řeči. „Asi ti pořád nedošlo, že jsi jen moje žena. Takže mě budeš poslouchat. Chceš dělat potíže? Budeš litovat!“ A odešel. Vrátil se až po několika dnech.

Byla jsem samá modřina

Pak přišla chvíle, kdy na mě vztáhl ruku. V tu chvíli se ve mně probudila hrdá emancipovaná žena. Řekla jsem mu, že jestli to udělá příště, požádám o rozvod. „Zkus to a já ti seberu děti.

A odvezu je někam, kde je nenajdeš.“ Netrvalo dlouho a doopravdy mě v opilství zmlátil. Požádala jsem o rozvod. Připouštím, že jeho výhrůžky jsem zpočátku nebrala úplně vážně. Vždyť o děti v posledních dnech vůbec nejevil zájem.

Řekl mi jenom, že budu mít to, co jsem chtěla, a odstěhoval se. Dokonce souhlasil s tím, že budeme praktikovat systém, jako bychom už byli rozvedeni. Děti si bral jednou za čtrnáct dní na víkend.

Jenže pak jsem se úplně náhodou dozvěděla, že jim nechal udělat bez mého vědomí pasy. Zamrazilo mě v zádech. Už v té době si připravoval půdu. Byl rozhodnutý, že je unese.

Policie toho moc nezmohla

Na policii mi řekli, že jsem asi kapku paranoidní. Třeba jen s nimi chce občas zajet do sousedního Německa na zmrzlinu. Je to přece jen pár kilometrů. Prý si dělám zbytečné starosti. A pak se děti jednoho nedělního večera z víkendového pobytu u táty nevrátily.

Nejdřív jsem se snažila postupně všem třem dovolat. Mobily však byly vypnuté. Na policii se mi tentokrát už nesmáli. Prý mám zatím zůstat doma a oni prověří, co se s nimi mohlo stát. A když se do půlnoci neozvou, rozjedou pátrací akci.

Taky budou informovat celníky. Mám přinést jejich fotky, aby na hranicích znali jejich podobu. To, kdyby děti ještě byly pořád v republice. Ráno se probudil i pan soudce. Vydal předběžné opatření, že děti patří do mé péče. A tím to pro všechny viditelně skončilo.

Nikdo mi nepomohl

Celé týdny jsem chodila po večerech po městě a vylepovala plakáty s jejich podobiznami. Zjistila jsem, že na hranicích o mých dětech nikdo nikdy neslyšel.

Soudce dělal mrtvého brouka a ignoroval i fakt, že únosce pravidelně vozí do našeho města svou novou přítelkyni. To, když si vyzvedávala na sociálce dávky. Kontaktovala jsem novináře, ale ani to nepomohlo. Můj teď už bývalý muž své výhrůžky splnil.

Děti zmizely kdesi v Německu. V jeho velké rodině.

Zůstala mi po nich jen fotka

Mé utrpení tím ale jenom začalo. Vždycky nějak zařídil, abych se aspoň v útržcích dozvěděla, co se s mými potomky právě děje. Obvykle se o tom zmínila jejich „nová maminka“, která se v Čechách jednou měsíčně stavovala u kadeřníka. A ten vše převyprávěl mně.

A tak jsem věděla, že obě děti strávily skoro rok u své „opravdové“ rodiny v Bangladéši, a že po návratu začaly v Německu chodit do školy. Já sama jsem oběma vždycky rok co rok koupila dárky, které jsem ukládala do komory.

A ve fotorámečku jsem pečlivě ošetřovala blednoucí fotku svých zmizelých dětí. Jedinou památku, která mi na ně zbyla.

Cesta do Německa

Přestala jsem spílat osudu a chtěla jsem po něm vlastně jen jedinou, úplně malou laskavost. Abych se s dětmi mohla alespoň potkat. Říct jim, že jsem jejich máma, že jsem se na ně nevykašlala, a že je mám pořád ráda. Dočkala jsem po dlouhých jedenácti letech.

To, když jsem si došla pro soudní obsílku. Byla v ní pozvánka do Německa. K opatrovnickému soudu. Nedovedete si představit tu nervozitu. Budou se ke mně vůbec ještě hlásit? Poznají mě po tolika letech?

Auto jsem napěchovala dárky, které byly roky odložené v komůrce. V koutku duše jsem si naivně představovala, že jim je budu moct předat.

Poslední setkání

Patnáct minut. Přesně tolik jsem dostala od německých soudních úředníků. Ke všemu jsme se mohli setkat jen za přítomnosti paní ze sociálky. Dcera mě nepoznala. Dokonce se potichu zeptala té úřednice, kdo je ta paní. Strašně to bolelo.

Na synovi bylo vidět, že mě poznal, jen nevěděl, jak se k tomu postavit. Rozhodla jsem se, že mu to nebude stěžovat. Jen jsem ho česky oslovila jeho dětskou přezdívkou. A řekla jsem mu to, že ať se stalo cokoliv, vždycky bude můj syn. A že ho mám ráda.

Věděla jsem, že cokoliv jiného nemá smysl. Že se vidíme naposledy. Hned po příjezdu do Čech jsem zastavila u prvního dětského domova a s čistým svědomím jsem tam odnesla všechny dárky z auta, které jsem tolik let schraňovala. Snad udělaly radost jiným dětem.

Šárka G. (57), západní Čechy